Na designové rohoži v prázdné světnici. Jak se vyrovnat s nároky minimalismu

Už od první brigády pořád na něco šetřím – tehdy jsem po měsíci provádění na rakouském zámku polovinu peněz ztratila hned v autobuse a druhou jsem utratila za hlavu starožitné panenky, protože v sedmnácti bylo nutné mít něco dekadentního v pokoji. Získat pocit, že něco nutně potřebuji, je pro mě velmi snadné – na mém současném wishlistu, který si sama posílám do zpráv, zaujímají přední místa sprcha mezizubních prostor a obraz s medúzou, který splácím na leasing. Můj kluk si stejně jako Vašek Vydra přeje koně. Nemusím být buddhistka, abych vytušila, že koupí mezizubní sprchy tento hlad po věcech neustane.

Přirozenou reakcí na tohle křečkování, kult multitaskingu, přijímání přemíry informací a Facebooku plného obědů kamarádů je minimalismus, který se poslední dobou (alespoň na blozích) šíří jako zenové příušnice. Za zakladatele současného cool minimalismu se považuje Leo Babauta, autor bestselleru The Power of Less. Na svém blogu se přímo odkazuje k praktikování zazenu. Jeho web nemá žádné ozdůbky, je tam jen jakási fotka rohože, která má čtenářům nejspíš uklidnit mysl. Babauta, ač minimalista, zplodil 6 dětí, odstěhoval se jak jinak než do Tichomoří a na jeho blogu je překvapivě mnoho písmen o tom, jak si zjednodušit život. Jeho čtenáři žijí v nadbytku, prázdná světnice tedy není žitá realita, ale něco, čeho se musí dosáhnout tréninkem.

Zazen|foto: Tenku

Pro sebe vnímám jako užitečný spíš nedoslovný výklad minimalismu. Nechtít vlastnit zubní sprchu a chtít spát na futonu je pro mě cíl podobně nereálný jako nalezení štěchovického pokladu. Stačilo by mi omezit své zájmy na takové množství, které by se dalo spočítat na prstech jedné ruky, a zbytek vypustit. Devět řemesel, desáté neštěstí – to si říkám vždy při pohledu na lidi, kterým pro sebe říkám wikipedisté. Dávají nenápadně najevo, že během dne nejen zvládnou vydělat na chlebík, ale ještě se zajímají o Všechno – chlebík dokonce pečou, stloukají vlastní máslo, citují zpaměti Leonarda Cohena, četli před volbami programy všech stran. Možná jim jenom závidím. Neštěstí je to především pro ně, protože budou celý život sužováni „multiinstrumentalismem“ (u tohoto slova si vždy představuju Lennyho Kravitze, jak ve studiu chudák nahrává všechny nástroje). Minimalismus by mi mohl pomoct o něco se nezajímat – např. nesledovat osudy vdovy po Brzobohatém a jejího milence.

Pro koho je příjemnější doslovné pojetí, ten se vždy může obrátit na definice z Mimibazaru: „Nepoužívať kočík keď stačí šátek, milióny krémikov a blbostí keď stačí pár, k tomu som prestala používať šampón, aviváž som nahradila octom a chodím bosá.“ Minimalismus je taky spojován s veganstvím nebo omezením živočišných produktů – odmítnutí karnismu zjednodušuje potravní řetězec a zmenšuje uhlíkovou stopu. Můj vlastní selektivní výběr eticky správnějšího chování mi přijde podezřelý – maso nejím, ale zřejmě hlavně proto, že mi to nikdy nečinilo problémy. U toho si podupávám koženou botkou. Babauta má šest dětí, které i s rohoží pod hlavou nějaký ten odpad vyprodukují. Mnoho veganů létá na Bali nebo svoje etické chování omezuje na výběr vymazlených produktů.

Minimalismus, pokud by byl praktikován důsledně, klade na jedince nároky vysoké jako májka ve slovácké vísce. Proto uvažuji o přitakání dánské filozofii hygge, která prý spočívá hlavně v zapalování svíček a klábosení s přáteli u krbu.

Hygge|foto: Maierean Andrei