Na začátku jsem se cítila jako Alenka v říši divů, říká mladá knihovnice Veronika Vališová

13. listopad 2017
Veronika Vališová ve studiu Českého rozhlasu Olomouc

V 16 letech se musela popasovat s horou administrativy a taky s velkou nedůvěrou starších čtenářů. Po pár letech proměnila knihovnu v Černotíně k nepoznání. Dnes Veronika Vališová sklízí obdiv a uznání.

„K místu knihovnice jsem se dostala jako slepý k houslím. Ta bývalá chtěla skončit a nemohla najít náhradu. Moje maminka mi tenkrát radila, ať to vezmu, že by se mi taková zkušenost mohla hodit k maturitě,“ vzpomíná Veronika Vališová z Černotína na Hranicku, dnes 22letá vysokoškolačka, která studuje obory výtvarná výchova a němčina.

„Ještě dnes to vidím. Jak bylo všechno kolem šedivé. V knihovně to vypadalo úplně stejně jako v době, kdy jsem tam chodila jako dítě. Bylo jasné, že mě čeká spousta práce,“ dodává

S odhodláním se Veronika pustila do práce. „Začala jsem důkladným úklidem. Vymetla jsem každý kout, utírala prach z knih, regálů. Pak mi hodně času zabralo seznámení s nutnou administrativou. Jak správně knihy vydat, zařadit, s těžkým srdcem jsem se musela naučit je i vyřazovat. Na nějaké další iniciativy nebyl čas,“ popisuje své začátky.

Když se Veronika Vališová zorientovala v chodu knihovny, přicházely první nápady: „Chtěla jsem, aby se v knihovně pořád něco dělo. Aby sem lidé chodili nejen kvůli půjčování knih, ale třeba i něco tvořit, dozvědět se, naučit se.“

Spolupracuje s dětmi i seniory

Nejdříve se začala soustředit na děti. Do knihovny pozvala školáky z družiny, později i mladší děti s rodiči a stranou nenechala ani seniory. Koneckonců těm věnuje spoustu času. Třeba jim na kole v obří tašce pravidelně vozí knihy až do domu. „To bývá pak těžké se od nich dostat. Oni si chtějí povídat a já musím citlivě připomínat, že na mě ještě čekají jinde,“ říká s úsměvem Veronika.

Po šesti letech se knihovna v Černotíně stala místem, kde se tvoří, hrají hry, beseduje na nejrůznější témata. A také se jezdí na společné výlety. „Sice mi knihovna bere hodně času a energie. Na druhé straně mě práce s lidmi zbavila ostychu, dodala sebevědomí, naučila jsem se lépe komunikovat, vypilovala své organizační schopnosti,“ vypočítává Veronika.

Jaká bude její další kariéra, si Veronika Vališová zatím není jistá. „Nevím, kam mě život zavane. Možná ze mě bude učitelka, nebo mě čeká jiná profesní dráha. Nebojím se zkoušet nové věci. Ale už teď vím, že se mi nechce opouštět rodnou vesnici, je to moje srdeční záležitost. Stejně tak knihovna. Asi bude těžké s ní skončit. Protože mi totálně a se vším co k ní patří, přirostla k srdci.“