Nálepku naivní malíř nenáviděl, říká o Liboru Vojkůvkovi jeho kamarád, galerista Jiří Skácelík

„Naposledy jsem ho viděl ve čtvrtek. Byl jsem se s ním rozloučit,“ snaží se ukrývat uslzené oči v dlaních jeho přítel, olomoucký galerista Jiří Skácelík. Láme se mu hlas při poslední vzpomínce. Omluvně za chvilku dodává: „Víte, co je strašné? Je strašné mluvit o Liborovi Vojkůvkovi v takové souvislosti, protože mě napadají jen samo srandy a ptákoviny, co on dělal.“

Tady je malá ukázka z archivu Českého rozhlasu Olomouc. Tehdy se těšil na dva dárky k sedmdesátinám. Jedním z nich bylo nové auto. „Všechno to bude v červené kůži, vyhřívanou prdel budu mít a pípat mně to bude. Budu tam mít všelijaké kamerečky na všechny strany. Noční vidění, denní vidění, ranní vidění, večerní vidění. Tak se na to těším, protože já jsem v životě neměl auto,“ popisoval Vojkůvka.

Plánoval knihu vzpomínek

Druhý sen už se mu nesplní. Je jím knížka vlastních vzpomínek. „Celý život jsem si psal fragmenty z knížky. Nebude tam moc psaní, chtěl bych tam dát hlavně obrazy. Mám to dobře nafocené. Protože moje obrazy skoro nikde nevisí, moje obrazy mají takoví lidi, kteří si je dají nad postel, a už o těch obrazech vůbec nikdo neví,“ vyprávěl tehdy malíř.

Podle Jiřího Skácelíka nenáviděl značku naivní malíř. „Říkal mi: Prosím tě, kdejaká osmdesátiletá baba, která si koupí štětec a vodovky a začne malovat, je naivní malířka. A já, který mám tak propracované postupy, já mám nastudované od renesance úplně všechny způsoby, jak se malovalo, jak se dělají podklady na plátno, jak se s tím pracuje, jak se vyrábí olejové barvy, tak mně bude někdo říkat, že jsem naivní malíř. Mně se na něm nejvíc líbila taková ta jeho poctivost,“ říká Skácelík.

Dvorní galerista Jiří Skácelík se těžce vzpamatovává z čerstvé ztráty svého přítele Libora Vojkůvky. Slibuje ale, že v nejbližší době uspořádá vzpomínku, pravděpodobně výstavu, která důstojně připomene jedinečného malíře s nenapodobitelným stylem.