Nejraději chodím v noci, může být i vánice. V lesním interiéru se cítím bezpečně, říká básník a meteorolog Roman Szpuk

Ten moment si pamatuje zcela zřetelně. Bylo mu osm, s maminkou procházel teplickou zámeckou zahradou a najednou jej vzrušil pocit, že by mohl sám něco napsat. Neváhal a začal sepisovat dětské příběhy. Psaní mu – i jako způsob, jak se vyrovnat s vnitřními strašáky – zůstalo dodnes. Na kontě má kromě několika próz téměř dvacet básnických sbírek.

Roman Szpuk - Klika byla vysoko|foto:65. pole

Aktuální výběr z let 2007 až 2020, pojmenovaný po filmu o Boženě Němcové Hvězdy jedna po druhé hasnou, vznikal z 99 procent na jeho milované Šumavě. Jsou v něm ale i básně z Českého středohoří, které jako rodilý Tepličák taktéž prochodil, anebo z ukrajinských Karpat a polských Bieszczad. Také v tomto výboru hraje hlavní roli příroda a hledání Boha v ní. „Rád chodím na místa, kde není moc turistů, třeba i v noci nebo ve vánici. To poznání jako by bylo na dosah, ale stále tomu něco chybí. Nejblíž mu bývám nad ránem, když se chýlí noc. A pak taky při poslechu hudby. V roce 1982 jsem jel na kole do Krušných hor, v uších mi zněly Bachovy chorály a já měl pocit, jako by se kolem probouzely hlasy lidí, kteří tu dřív žili,“ vzpomíná a dodává, že v „lesním interiéru“ se cítí bezpečněji než mezi stěnami a sledování hvězdného nebe mu zklidňuje mysl.

Ve Vizitce mluvil i o dalších zkušenostech s kořeny kdesi mezi nebem a zemí. Patří mezi ně i hospitalizace na psychiatrii v Českých Budějovicích. „Ze dne na den jsem přestal rozumět světu. Našlapoval jsem po chodníku a hledal pevnou půdu pod nohama. Zvláštní je, že jak tento stav přišel ze dne na den, stejně i odešel. To už jsem byl z psychiatrie venku. Jednou večer jsem seděl v kostele, modlil jsem se adoraci a najednou to bylo pryč. Byl to problém duchovního rázu.“

Jak čelit samotě a osamění

V první polovině osmdesátých let se dal dohromady s lidmi, kteří stejně jako on často a rádi psali. Na příchovické faře, kam se na Silvestra sjíždělo i dvě stě lidí, oznámil, že zakládá literární skupinu XXVI. Společně pak chodili na výlety a pořádali improvizovaná čtení – to byl jejich jediný program. „Z počátku to byli samí katolíci, spojili jsme se i s renomovanými básníky jako byl Zdeněk Rotrekl nebo Václav Vokolek. Viděli v nás naději, pak ale zjistili, že jsme divoši, a tak jí zase pozbyli,“ usmívá se.

Roman Szpuk na střeše observatoře na Churáňově|foto:Filip Černý, Český rozhlas

Rozhovorem se proplétalo i téma dobrovolné samoty a nedobrovolného osamění, které Roman Szpuk občas pociťuje v jeho aktuálním bydlišti v šumavském Rejštejně. Řeč samozřejmě přišla i na jeho práci na churáňovské meteo stanici – po psaní je to druhá činnost, jíž se chtěl věnovat odjakživa. K místu meteorologa mu, podobně jako kdysi ke stěhování na Šumavu, dopomohla náhoda. Muž, kterého si před lety stopnul, měl totiž pod palcem všechny meteorologické stanice v České republice.