Nekvalifikovaní učitelé si rychle doplňují vzdělání ve školních lavicích, jinak přijdou o práci

„Vydělávám od těch 18 000 čistého. Ta půjčka je po dvanácti stovkách. Dceři platím školné 2 000 měsíčně. Vzala jsem si půjčku na fasádu 200 000 plus tu půjčku na to školné. Je to dobré, no,“ s trpkým úsměvem a temnými kruhy pod očima se mi před učebnou a zápočtem svěřuje učitelka speciální školy pro slabozraké na Svatém Kopečku Tereza Stryková.

Aby nepřišla o práci, dodělává si absolventka střední ekonomické školy obor speciální pedagogika. Na školné si vdova se dvěma dětmi - studenty na vysoké škole - musela půjčit 52 000. Během pěti let studia tak bude muset obracet doslova každou korunu.

Paradox je, že až po zaplacení školného se ministerskou vyhláškou změnily podmínky a dostala by výjimku: „V červenci jsem zaplatila to školné a v srpnu se změnilo rozhodnutí ministerstva školství a vztahuje se na mě výjimka. Ale jelikož jsem to školné už zaplatila, tak jsem nastoupila. Protože se může změnit ministr, můžou se změnit zase podmínky.“

Paní Tereza nechce ale riskovat. Do důchodu má dlouhých devatenáct let a práci nutně potřebuje: „Jsem vdova, mám děti na vysoké škole obě dvě. A já si nemůžu dovolit být doma bez práce.“

To Lucii Panovou z Kostelce na Hané čeká rok studia. Aby mohla učit češtinu na střední škole v Prostějově, musí každý pátek do Olomouce na pedagogickou fakultu. Ani ona to nemá jednoduché, tlačí ji čas. Chybí jí především čas na učení, děti, rodinu a svoje maturanty: „No mám dvě malé děti, takže toho je strašně moc. Opravdu je toho hodně. Já mám i maturitní třídu, takže musím chystat spoustu materiálů pro ně. Manžel zatím nenadává, ale musí spoustu věcí zvládnout sám.“

Těžkou situaci nekvalifikovaných učitelů dobře vnímají i jejich vysokoškolští kantoři. Cení si toho, že mají zkušenosti z praxe a vědí, co chtějí: „Ti zkušenější kantoři už mají praxi. Nepotřebují vysvětlovat třeba didaktické věci, protože mají za sebou mnoho hodin předmětu a už to není takové trápení pro ně. Kdežto studenti v denním studiu mnohdy nechápou, k čemu jim budou didaktické dovednosti, když třeba nemají zrovna praxi,“ učitel didaktiky českého jazyka Milan Polák by s nimi neměnil.

Učit se ale musí každý z nás celý život. „Já jsem toto nedávno zrovna rozebíral s manželkou, která je také učitelka a protože už pomalu rekapitulujeme v tom předdůchodovém věku, tak jsme se oba shodli na tom, že bychom neměnili. A to celoživotní vzdělávání považuji u učitelů za nesmírně důležité. U nás ale podceňované,“ dodává Milan Polák.