Nemusím mít obrovské výsledky. Raději postupuji po malých krůčcích, říká Veronika Matlochová

„Nebyla jsem nijak výjimečná. Výtvarka mi šla jako jiným ve škole. Ale moc ráda jsem šila na stroji. Jsem ráda, že mě k tomu doma pustili. Dnes se mi zdá, že rodiče mají strach dát dětem něco do ruky, aby si neublížily. Naše generace a k tomu ještě na vesnici to měla jinak,“ říká Veronika.

Přestože se chtěla některému z výtvarných oborů věnovat v dalším studiu a nejlépe je skloubit s pedagogikou, rozhodnutí padlo na střední zdravotní školu. „Rodiče chtěli, abych měla normální stabilní práci. Po škole jsem pracovala na novorozeneckém oddělení v přerovské nemocnici. A byla to krásná práce, jenže mě nikam dál neposouvala,“ vzpomíná.

Velikonoční zajíčci z dílny Veroniky Matlochové|foto: Jana Zemková

Při zaměstnání začala dojíždět do zlatnické školy. Studium s nočními službami se nedalo dobře skloubit, proto změnila práci. Z nemocnice šla do zlatnické dílny. K tomu začala jezdit na různé kurzy a učila se novým výtvarným technikám. Nakonec vystudovala obor pedagogika volného času, našla si práci v pavlovickém Centru pro rodinu. „To byla krásná práce. Kroužky s dětmi, tábory, to mě bavilo, jenže jsme byli závislí na dotacích,“ dodává Veronika.

A tak se rozhodla postavit na vlastní nohy a založit svou výtvarnou dílnou. „Prostory jsem našla ve Vlkoši, kde jsme opravili statek. Postupně jsem nakupovala vybavení, techniku a pomaličku rozjížděla živnost,“ říká majitelka úspěšné dílny Lipka. Dnes pořádá nejrůznější kroužky a kurzy. Ve vsi také organizuje výstavy, jarmarky a tvořivé dílny nebo příměstské tábory. K tomu ještě sama objíždí různé akce a nabízí zboží vlastní výroby, pořád se učí novým věcem. A hlavně je šťastná, že v životě našla přesně to, co hledala.