Nepustili mě k babičce, když umírala. Proto jsem dobrovolnice, říká Jitka Dobrovítovská

Milovaná babička se jí v dětství hodně věnovala. Tenkrát všechno fungovalo na sousedské výpomoci. Bylo normální, že se lidé navštěvovali a řešili spolu i těžké životní zkoušky.

„Pamatuju si, jak jsem s ní chodila k sousedce, která pečovala o umírajícího manžela. Chápala jsem to, i když jsem byla malá, protože mi to vysvětlily, a přišlo mi to správné, normální. Každý by takové možnosti měl mít,“ říká držitelka Městské ceny Ď Olomouc 2016.

Hospic pro ni bylo na začátku nového tisíciletí něco neznámého. Připravovalo se otevření hospice na Svatém Kopečku a Jitka u toho chtěla být. Zabouchala na dveře a nabídla své služby.

„Byli jsme taková svépomocná skupina dobrovolníků a vedli jsme se v podstatě sami. Byly mezi námi úžasné osobnosti, od kterých jsme se mohli učit, které nás podržely. Nedělali jsme žádné chyby, byli jsme prostě dobří,“ vzpomíná.

Kde je hranice profesionality a lidskosti?

Věnovat svůj čas, udělat někomu radost, posloužit lidem, kteří tráví na lůžku dlouhé hodiny, má smysl. Jitka Dobrovítovská si pamatuje řadu klientů, o které pečovala. Mnozí ji nedokázali ve svém stavu poděkovat, nedokázali mluvit, ale viděla jim na očích, jak jsou rádi, že je s nimi, čte jim, vypráví anebo je „jen“ drží za ruku.

„Měli jsme třeba v hospici nemocného muže, od kterého se odklonila rodina, protože kradl, byl i ve vězení, byl prostě problémový. My jsme se o něho starali, ale on pak ukradl televizi a prodal ji. Pak plakal, omlouval se, kupoval nám zákusky. Řešila jsem to i s páterem Františkem Petrikem. Nevěděla jsem, jak se zachovat, co si myslet, co dělat,“ vzpomíná.

V hospici prožila nejkrásnější léta života

Momentálně pracuje jako asistentka sekretariátu a pokladní v Arcidiecézní charitě Olomouc. V Hospici na Svatém Kopečku byla dobrovolnicí, ošetřovatelkou i recepční, kdy měla šanci poznat i rodiny klientů. Při zaměstnání vystudovala Vyšší odbornou školu sociální Caritas. Píše básně, společně s Ludmilou Nováčkovou vydala sbírky „Střepiny ostrůvků života“ a „Radost a žal“.

„Pane, udělej za mě nástroj svého pokoje,“ se slovy Svatého Františka z Assisi se Jitka Dobrovítovská ztotožňuje.

autor: voj
Spustit audio