Nikdo nepředpokládal, že by na vysoké škole studoval Rom, vzpomíná současný lékař Jakub Jarý. Pletli si mě s Portugalcem, říká

„Zpětně vidím, že jsem byl opravdu šprt s rukou nahoře, kterého všechno zajímá a na vše se ptá, i když na všechny otázky zná odpovědi. Ale já chtěl být nejlepší, abych dokázal, že jsem stejný jako všichni ostatní.”

Tak popisuje lékař Jarý své studijní začátky. S předsudky se setkával hlavně jako dítě na základní škole.

„Někdy jsem to pociťoval i od některých rodičů mých spolužáků. Neznali mě a nelíbilo se jim, že se kamarádím s jejich dětmi. Jen kvůli mému původu. Později mě ti samí rodiče oslovovali s tím, jestli bych jejich děti nedoučoval.”

Dalo by se proto říct, že se v tomto momentě karta obrátila. Od střední školy už se s negativními reakcemi téměř nesetkával. Na univerzitě ho pak lidé často měli za zahraničního studenta.

„Na první pohled předpokládali, že pocházím třeba z Portugalska a říkali mi, že mám velice dobrou češtinu. Na což jsem odpovídal, že je to tím, že jsem se tu narodil. O svém původu jsem samozřejmě nelhal.”

„Trochu frustrující bylo, že si nikdo nedokázal představit, že by na vysoké škole byl romský student.”

Hned po vysoké škole Jakuba zaměstnali na Infekčním oddělení nemocnice v Ústí nad Labem, kde pracuje dodnes. Občas má ale pocit, jako by byl spíše vyšetřovatelem než lékařem.

„Skládáme to dohromady jako detektivku. Pacient přijde s příznaky a my musíme přijít na to, co mu vlastně je a co za tím je. Hledáme řešení jak mu pomoci.”

Předtím, než se stal doktorem, ale pracoval tam, kde se dalo. Studium mimo rodné město bylo totiž nákladné. Část výdajů si proto pokrýval sám.

„Snažil jsem se vydělat si nějaké peníze jak to šlo příležitostnými brigádami. Doplňoval jsem zboží v supermarketu. V pozdějších ročnících jsem díky jedné spolužačce a kamarádce začal příležitostně vydělávat jako kompars.”

Mimo to ale finančně podpořil např. Nadační fond Verda, jehož se stal v listopadu sám členem. 

„Pro mne to je symbolické uzavření kruhu. Na začátku mne ani nenapadlo, že bych mohl být v této pozici, ale teď je to pro mne moc milé a sympatické a vážím si toho, že jsem tuto možnost dostal. Stejnou pomoc, která se mi dostávala, mohu nabídnout dalším studentům. Mohla by to pro ně být i hezká ukázka toho, že cesta možná je a že existují lidé, na které se mohou obrátit a požádat je o pomoc.”

Mladí Romové se podle Jakuba musí na cestě za vzděláním často vypořádávat nejen s předsudky okolí, ale také s nepříznivým rodinným prostředím.

„Dokonce jsem se setkal i s tím, že rodiče byli vyloženě proti tomu, aby jejich dítě studovalo, protože nikdo v rodině ještě střední nebo vysokou školu vystudovanou nemá a proto byl jejich pohled do budoucna hrozně krátkozraký. Nechápali, že když bude mít vyšší formu vzdělání, dokáže vydělávat více peněz a bude moci rodinu lépe zajistit.”

Vedle organizačních problémů se proto chce prostřednictvím fondů zaměřit například na strach rodin a dětí z neznámého.