Nostalgická procházka nejsevernějším bodem Olomouckého kraje i českého Slezska
Nejsevernější bod českého Slezska i nejsevernější bod Olomouckého kraje. Tak se dá nazvat výběžek krajiny, kde končí Rychlebské hory a začíná nížina kolem řeky Kladské Nysy. Právě zde se rozkládá katastr Bílé Vody, kterou tak mnozí nazývají místem na konci světa.
Legenda tvrdí, že v Bílé Vodě bývalo už v předkřesťanských dobách vyhlášené modloslužebné místo, kam docházeli lidé ze vzdálených krajů a pořádaly tady velké obřady. Po přestupu ke křesťanství byla na místě tohoto obětiště v roce 968 postavena kaple. O té se koneckonců zmiňují vizitace ještě v 16. století. První zmínka o obci pak pochází z roku 1296, ale skutečně mohla být o dost starší.
Nejsevernějším bodem obce však není zastavěná část vesnice, ale úbočí kopce s nadmořskou výškou 349 metrů a vysílačem na temeni. Tam se nachází drobný výběžek státní hranice, sahající až k ruině vápenné pece, která však stojí už na polské straně. Pohoří, které se tu pomalu rozplývá do roviny, pokračuje dále do polského území. I to je důkazem toho, že tato hranice zde není odpradávna. Vznikla až po roce 1742, kdy Marie Terezie prohrála slezskou válku a přišla o území této historické Země koruny české. Její syn, Josef II. to o pár let později při návštěvě zdejšího kraje komentoval slovy: „Zahrádku mi vzali a plot mi nechali.“
Nicméně ani po rozdělení nebyla hranice nijak zásadně neprůchodná. Naopak, panoval zde čilý přeshraniční obchod, chodilo se za prací do dolů kolem dnešního Zlotého Stoku, za zábavou, za láskami, i jen tak na pivo. Občas však přecházeli hranice i vojáci, takže nebyla nouze ani o krvavé střety.
Za hranice se i utíkalo už odpradávna. Uprchlicí tak byla I manželka pruského prince Albrechta Marianna Oranžská. Dcera nizozemského krále byla vdaná patnáct let a měla s manželem čtyři děti. Jenže, když si chytrá žena vezme hloupějšího muže, a ještě k tomu záletníka, nedělá to dobrotu. A tak v roce 1845 tedy Marianna svého manžela opustila a začala žít se svým milencem a osobním tajemníkem Johannesem van Rossum, kterému brzy povila syna. Po skandálním činu v Prusku zůstat nemohla, a tak se uchýlila do Bílé Vody, aby měla svou původní zemi stále na očích. V roce 1853 koupila v Bílé Vodě zdejší zámek, který upravila pro svou potřebu. Barokní stavba, postavena jako rytířské sídlo Františkem Karlem z Lichtenštejna-Kastelkornu před rokem 1691, stojí dodnes. Slouží jako psychiatrická nemocnice pro léčbu závislostí všeho druhu.
Za zámeckým parkem se rozkládá lesík, v němž jen kousek od hranice najdeme bývalý lom Kukačka. Těžil se zde mramor pro zpracování v kamenickém průmyslu i pro pálení vápna. Na druhé straně hranice dodnes najdeme opravené vápenky i zříceniny starších vápenných pecí. Lom byl v devadesátých letech vyhlášen významným krajinným prvkem pro svou geologickou výjimečnost, ale i díky řadě vzácných rostlin a živočichů.
Přímo nad lomem stával hostinec, poprvé zmíněný v roce 1836 pod názvem Gucke, tedy česky Vyhlídka. Bylo to vyhledávané výletní místo přímo na hranici a chodili sem lidé z obou stran hraničních patníků. Dnes po něm bohužel zbyla jen nepatrná hromádka ruin. Škoda, byl odsud opravdu unikátní výhled na Złoty Stok, někdejší Reichenstein.
Vše změnila válka, odsun někdejších obyvatel z obou stran hranice i podivné vztahy „spřáteleného“ Polska a České republiky. Ještě si pamatujeme tehdejší skoro neprodyšně uzavřené hranice. Změnila to až Evropská unie a vstup do schengenského prostoru. Hranice zmizely, ale staré vztahy teprve hledáme. Jen když nám hranice načas zase uzavřou, cítíme, že nám ta volnost pohybu zatraceně chybí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
