Objevování starých štol je vášní, dobrodružstvím i exkurzí do historie

26. červenec 2017
Sbírka Petra Vrby

Každý den začíná stovkou kliků. „I po šedesátce se potřebuji udržovat ve formě. V létě fyzičku ladím jízdnou na horském kole, v zimě turistikou,“ říká jesenický patriot, amatérský speleolog, záchranář, skaut a propagátor závodního sáňkování.

Známí o něm tvrdí, že v okolí není jediná opuštěná štola, do které by se nepodíval. On tvrdí, že v jesenických horách je stále co objevovat. A spřádá nové plány na cesty do míst, kam lidská noha nevstoupila desítky i stovky let.

První výpravy

„Vždycky se mi líbilo podzemí jako takové,“ říká Petr Vrba. Vůbec první dobrodružné výpravy zažíval ještě jako kluk. „ Dostal jsem se třeba pod jesenické náměstí. Taky si dobře pamatuji starou chodbu pod Březinovou ulicí. Když se stavěla čistička, tak jsme se do ní s kamarády podívali. S baterkami a s foťákem. S takovým šuntem, Pionýrem za padesát korun. Skončilo to výslechem na policii, fotky mi tehdy zabavili. To mi bylo nějakých dvanáct, třináct let,“ vzpomíná.

Geologie a tajemství kopců

V deváté třídě Petra Vrbu začala bavit geologie. „Začal jsem se jí zabývat, dostal jsem se do spolku podobných nadšenců. Poradili kde sehnat literaturu, pomohli s prvním vybavením,“dodává.

Sbírka Petra Vrby

„Taky jsem začal pátrat v archívech, povídat si s horníky. Teď už jsem tak sžitý s přírodou, že stačí, abych se podíval na kopec. Když vidím nějaký ten zářez, propad, hned je mi jasné, že jej vytvořila lidská ruka. Jsou důlní díla, do kterých se dá dostat. Buď je to úpatní štola a jdete, jak se říká do štoly, nebo je to komín. Tam už se musíte slanit a potřebujete k tomu mít lezecké vybavení, světla a taky přístroj na měření vzduchu,“ vysvětluje Petr Vrba.

„No a pak jsou důlní díla, kam se už nedostanete. Ale vidíte, jak z nich vytéká voda, že je tam pořád život,“ dodává.

Pod zemí

Petr Vrba už se podíval do důlních šachet, kde se těžívalo ve středověku.

Okraj štoly

„Mě třeba fascinuje představa, jak tam horníci mohli pracovat, když neměli světla. Svítili lojovými svíčkami, rudu dobývali primitivními nástroji. Musela to být strašná dřina,“ říká.

Občas objeví stopy starých kolejí, vyztužených zdí, kousky nástrojů, které tam horníci ztratili. „ Je to úžasný pocit, když se dostanete od míst, kde desítky let nikdo nebyl,“ povzdechne.

Petr Vrba si je vědomo toho, že zkoumání starých důlních šachet může být i nebezpečné. „Vždycky o nás někdo ví. Kdy vyrazíme, kam jdeme a kdy se asi vrátíme. Pro jistotu, koneckonců výpravy podnikáme za každého počasí, v každém ročním období,“ dodává.

Sáňkování

Petr Vrba patří také mezi vyznavače a propagátory závodního sáňkování. V Jeseníku měli dráhu po Němcích. „Měla upravené zatáčky z kulatiny. Dlouhá byla asi 1200 metrů. V padesátých letech se na jejím místě postavila nová,“ vzpomíná.

Sáňkařská dráha Jeseník

„Pamatuju, že bývalo tehdy sněhu dost. Ale museli třeba před závody v noci chodit dráhu stříkat, ledovat. „ Pak přišla obleva, vysvitlo sluníčko a dráha uplavala,“ dodává.

Už tehdy se taky stávalo, že museli dráhu zasněžovat. „No to byla sranda. Pomáhali nám vojáci. Chodili jsme na louku a sbírali sníh do plachet a jako babičky v nůších jsme jej přenášeli na dráhu,“ říká s úsměvem.

Dnes Petr Vrba patří mezi partu nadšenců, kteří se zašlou slávu sáňkařského oddílu v Jeseníku snaží obnovit. Trénuje malé sportovce a podporuje snahy, obnovit v Jeseníku přírodní sáňkařskou dráhu. Tu by mohli využívat profesionálové i vyznavači zimních sportů z řad veřejnosti.

Příprava sání