Olga Kvapilová: Moc slabých a slabost silných

Svatořečení Anežky České v Římě, poslední zabavená kniha v Československu a příchod Sametové revoluce. Uběhlo od ní už jedenatřicet let. Svoji vzpomínku na tyto události sepsala Olga Kvapilová z Olomouce.

Do Vatikánu tehdy cestovala se svým manželem Tomášem Kvapilem, pozdějším náměstkem olomouckého primátora z let 1992 až 1994 a také ministrem pro místní rozvoj v druhé Klausově vládě a místopředsedou KDU-ČSL. V roce 2009 prodělal mozkovou příhodu, kvůli níž je nyní odkázán na invalidní vozík a péči své rodiny. Ke svatořečení Anežky České došlo 12. listopadu 1989, za svatou ji prohlásil papež Jan Pavel II. Celou událost si můžete připomenout v archivním dokumentu, který vznikl v minulém roce u příležitosti 30. let od Sametové revoluce.

Vraceli jsme se s těžkými krosnami, plnými knih. Ty jsme nabrali ve Vídni, kde jsme se stavili u Wolfganga – mladého muže, který k nám už dřív tajně vozil zakázanou literaturu. Ve Vídni jsme nasedli na vlak a po euforii ze všech prožitků svobodného světa jsme si pomalu, ale jistě uvědomovali, že se vracíme zpátky do šedé zóny nesvobody a že „končí všechna legrace.“ 

Bylo to 17. listopadu ve večerních hodinách. Měli jsme obavy, abychom se nějak neprozradili. Ale co by se mělo stát, vždyť jsme nenápadní turisti! Byli jsme samozřejmě naivní. Sami jsme se divili, že jsme dostali víza do kapitalistické ciziny (my nepřátelé režimu, kteří jsme ani nemohli mít pasy) a že nás nechali přejet přes hranice do kapitalistického světa. Ale kolem této poutě bylo všechno zvláštní a neobvyklé.

 Brzy jsme se měli ale přesvědčit, že jsme stále v hledáčku státní tajné bezpečnosti. Když na hranici za ostnatými dráty zastavil vlak, byla v nás malá dušička. Ve stanici přecházeli ozbrojení pohraničníci, mnoho umělých světel prozařovalo tmu  a hulákání povelů venku se štěkáním psů nás vrátilo do tvrdé reality za „železnou oponou.“ Dívali jsme se s Tomem na sebe a v duchu se tiše modlili.

A najednou stál v kupé celník, velký chlap, arogantní a nepříjemný. Vzal naše doklady, důkladně si je prohlížel, potom se podíval do nějakého svého zápisníku, dlouho v něm listoval (dnes s internetem by to bylo hned) a řekl s pohledem upřeným na krosny: „To jsou vaše zavazadla?“ a když jsme přikývli - „Tak všechno ven!“  Bránili jsme se, že nevezeme nic k proclení, ani nic zakázaného, ale byl neoblomný. A když se pod špinavým oblečením objevily první náboženské knihy, potěšeně se usmíval. Když jsme skončili a knížky byly vyskládány na sedadlech, se zadostiučiněním řekl: „Tak tohleto všechno se zabavuje!“ A do toho se ozval Tom: “Na to nemáte právo! To je náboženská litaratura a podle Helsinských dohod, které náš stát také podepsal, je u nás náboženská svoboda...“ Toho příslušníka to zaskočilo, odpor nečekal. Ale potom z hromady vítězoslavně vytáhl knihu od Ladislava Mńačka Moc slabých a slabost silných. Tuto vám ale zabavuji. Ta je politicky angažovaná proti našemu socialistickému zřízení!“ Já nejsem tak odvážná jako Tomáš, ale on už byl  předtím párkrát vyslýchaný a od svého otce, který byl doktorem práv, poučený. Řekl klidně, ale důrazně, že to chce zaprotokolovat. Celník se nás snažil zastrašit, že si musíme vystoupit a že na nás vlak a ti chudáci lidé v něm, které už tak zdržujeme, čekat nebude. Ale Tom se nenechal a tak jsme opravdu vystoupili z vlaku a za doprovodu ozbrojeného pohraničníka se psem šli k celní budově.

Atmosféra, kdy ve vlaku cestovali i poutníci z Říma, byla ale už jiná, než dřív. Někteří lidé se vykláněli z oken a volali, kam nás vedou, že na to nemají právo… V prosklené kanceláři, do které bylo vidět (možná naštěstí) z nástupiště a tedy i vlaku, s námi jednal jiný chlápek, zřejmě velitel. Choval se slušně a po domluvě nám napsal potvrzení o zabavení této jedné knížky.

Vlak na nás čekal, tak jsme zase nasedli a jelo se dál. Byli jsme v povznesené náladě, že se přece jen něco hnulo, že nám náboženskou literaturu nechali.  A to jsme ještě netušili, když jsme jeli přes Prahu, že tam na Národní třídě zrovna mlátí čeští policajti české studenty a že začíná REVOLUCE.

Takže máme doma vzácný památný dokument, doklad o komunistické zvůli, které mělo být už brzy odzvoněno.  Bylo to 17. listopadu 1989, kdy byla zabavena možná poslední zakázaná kniha v Československé republice.

autoři: Martin Dostál , Ivana Plíhalová | zdroj: Olga Kvapilová
Spustit audio

Související