Olomoucký performer Vladimír Havlík získal ocenění iniciativy Umělec má cenu

Ta vznikla v roce 2007 z potřeby upozornit na to, kdo je pro mladší generaci autoritou a kdo má její respekt. Cenu, určenou pro umělce nad 35 let, nakonec získal právě Vladimír Havlík.

Usměvavý výtvarník je za cenu rád. Těší ho, že jeho práce oslovuje mladou generaci: „To potěší. Zkrátka, speciálně ten směr od mladých takhle k stárnoucímu performerovi je pro mě velmi posilující. Opravdu to nominuje kolem pěti set mladých umělců a kurátorů nebo teoretiků, takže ten vzorek je takhle veliký.“

Olomoucký umělec se performancím věnuje přes čtyřicet let a uskutečnil jich kolem stovky

Někdy, především za minulého režimu, se kvůli svým happeningům dostával i do neobvyklých situací: „Určitě v 80. letech, když si člověk troufl do veřejného prostoru, tak samozřejmě musel být připravený na to, že to bude čtené státní mocí nebo tajnou službou. Zkrátka najednou přišel policajt a žádal vysvětlení. Bylo to někdy těžké. Například jsme dělali akci v Mušově, který jsme objevili těsně před zatopením. V podstatě jsme to nemysleli ani moc politicky, spíš jsme chtěli využít ten prostor k výtvarné činnosti. Samozřejmě, že se v podtextu objevil i ten aspekt toho, proč se zatápí vesnice, proč lidé musejí opustit své domovy, což bylo tenkrát velmi aktuální. Tak tam to vyšetřování proběhlo,“ vzpomíná Vladimír Havlík.

Vladimíra Havlíka zajímá také instalace, computerová grafika, malba a kresba. Například pro geometrické abstrakce čerpá inspiraci i z chrámových půdorysů: „Katedrála jako určitý symbol něčeho, co směřuje kamsi mimo, nebo rozšiřuje ten náš svět o jakýsi duchovní prostor, tak to mě inspirovalo k tomu, že jsem si překreslil ty půdorysy existujících kostelů a do nich jsem kreslil dál a vytvářel takové světelné struktury. V podstatě z toho zvláštním způsobem často vylezlo něco, co jsem nečekal. Že například v těch kostelích byl pro mě najednou ukrytý symbol kosmické lodi, což je pro mě takové moc hezké a zvláštní překlopení: katedrála - kosmická loď. Nebo v půdorysech od Santiniho se objevovala různá zvířata. To se tedy i o těch jeho kostelech ví, že tam symbolicky šifroval třeba půdorys želvy a podobně. Člověk, když to potom kreslil, tak se tam najednou opravdu něco takového objevilo docela viditelně.“

Vladimír Havlík se stále vrací k akcím z 80. let, zkoumá, co mohou říci dnes: „Mě nějakým způsobem provokují právě ty starší akce k nějakému opakování. Je to taková výzva. Vrátit se na to místo a zažít ho znovu. V tomto rád spolupracuji i s umělci mladší generace, především s Barborou Klímovou, kdy ten dialog je o to zajímavější.“