Olomoučtí muzikologové vydali knihu mapující umělecké začátky Bohuslava Martinů v Paříži. Čerpali z neprobádané korespondence

Stránka z korespondence Bohuslava Martinů|foto: Archiv Jaromíra Synka

„Je to korespondence velmi osobní,“ říká spoluautorka knihy s názvem Drazí Gabriela Všetičková. Navíc je korespondence velmi obsáhlá. „V prvních dopisech píše ještě z dob svých studií na pražské konzervatoři. Sledujeme jeho změnu bydliště do vytoužené Paříže,“ popisuje další autor knihy Jaromír Synek, jaké období korespondence pokrývá.

Tím, že se jedná o dopisy mezi rodinnými příslušníky, psalo se o naprosto obyčejných věcech, jako počasí. Ale i věci, které měly evropský přesah. Například díky korespondenci muzikologové zjistili odlišnosti oproti dosud uváděné dataci premiér některých skladeb Martinů.

A jedno si Gabriela Všetičková díky této osobní korespondenci uvědomila naplno. Bohuslav Martinů žil v té době opravdu v nuzných poměrech. „Byl to vlastně každodenní boj o výdělek. V roce 1931 se Bohuslav Martinů v Paříži oženil, vzal si švadlenu Charlotte z prostých poměrů. Její výdělky tvořily velmi důležitou součást jejich rodinného rozpočtu,“

Jaký Bohuslav Martinů opravdu byl je prý ale těžké podle Jaromíra Synka z dopisů určit.
„Byl sebevědomý, to bylo důvodem proč opustil Prahu a vydal se do Paříže. Možná se mu v Československu uznání ne vždycky dostávalo,“ přibližuje Synek.

Typickým příkladem je skladba Half-time. Vyjadřuje napětí davu očekávající výsledek fotbalového zápasu. V premiéře ji uvedla Česká filharmonie s Václavem Talichem. Martinů se premiéry zúčastnit nemohl, protože neměl peníze na jízdenku z Paříže. Právě proti této skladbě se vymezil Zdeněk Nejedlý, který i v poválečné době bránil propagaci jeho díla. Možná i proto byl Bohuslav Martinů ještě donedávna ve světě slavnější než doma. Gabriela Všetičková je proto ráda, že časy se v tomto ohledu mění.