Olomoučtí muzikologové vydali knihu z neprobádané korespondence Bohuslava Martinů. Mapují jeho umělecké začátky v Paříži

„Je to korespondence velmi osobní," říká spoluautorka knihy s názvem Drazí Gabriela Všetičková. Navíc je korespondence velmi obsáhlá: „Celý fond dopisů adresovaných členům rodiny do Poličky čítá 638 položek. Tato první publikace jich zpracovává prvních 61."

Stránka z korespondence Bohuslava Martinů|foto: Archiv Jaromíra Synka

Jaromír Synek, další autor knihy Drazí, doplňuje, jaké období korespondence pokrývá: „První pohlednice posílal Bohuslav Martinů z pražské konzervatoře a z dovolených, dále sledujeme jeho přestěhování do vytoužené Paříže. Až do roku 1930 je korespondence velmi sporadická, protože ji rodiče neshromažďovali. V roce 1930 začal zájem o jeho osobnost narůstat, takže jeho matka i sestra začaly jeho korespondenci uchovávat."

Tím, že se jedná o dopisy mezi rodinnými příslušníky, se psalo o naprosto obyčejných věcech, jako třeba počasí. Zahrnovaly ale i věci, které měly evropský přesah.

Čtěte také

Fascinují ho stromy a větve. Teď bývalou synagogu v Telči mění v kulturní centrum s galerií

A jedno si Gabriela Všetičková díky této osobní korespondenci uvědomila naplno. Bohuslav Martinů žil v té době opravdu v nuzných poměrech. Jaký Bohuslav Martinů opravdu byl je prý ale těžké podle Jaromíra Synka z dopisů určit. „Byl neuvěřitelně pracovitý, mimořádně nadaný i sebevědomý. V Československu se mu ale uznání vždycky nedostávalo. V jednu dobu se dokonce jeho skladby nesměly hrát."

Typickým příkladem je skladba Half-time. Vyjadřuje napětí davu očekávající výsledek fotbalového zápasu. V premiéře ji uvedla Česká filharmonie s Václavem Talichem. Martinů se premiéry zúčastnit nemohl, protože neměl peníze na jízdenku z Paříže. Právě proti této skladbě se vymezil Zdeněk Nejedlý, který i v poválečné době bránil propagaci jeho díla. Možná i proto byl Bohuslav Martinů ještě donedávna ve světě slavnější než doma.