Ondřej Černý v Tandemu

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dobrý den všem, kteří jste si naladili Tandem, přeje Jan Rosák. Možná bych mohl říci, že osudem mého dnešního hosta je divadlo. A v současné době je to především divadlo Národní. O Národním samozřejmě se vždycky mluvilo a hodně mluví i dnes. Díváme se na ně jinou optikou než na ostatní divadla. Poslání Národního je jistě v každé době taky trošičku jiné. A právě o národním divadle, ovšem pozor nejen o něm, si budu povídat s jeho ředitelem, doktorem Ondřejem Černým. Dobrý den. 

Ondřej ČERNÝ, ředitel Národního divadla
--------------------
Dobrý den. 

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Než společně vstoupíme na prkna, která znamenají opravdu velice příznačný svět, tak si dovolím položit otázku, jak jste na jeviště vašeho života vstoupil vy osobně, ovšem na odpověď si počkáme až po první písničce. 

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hostem dnešního Tandemu je tedy ředitel Národního divadla, doktor Ondřej Černý. Já myslím, že jste zvyklí teď na hlavně oslovení pane řediteli, takže vám tak budu říkat. Takže, pane řediteli, jak to bylo, než jste se stal vůbec ředitelem, než jste se stal doktorem, prostě kde jste se nám narodil? 

Ondřej ČERNÝ, ředitel Národního divadla
--------------------
Já jsem se narodil v Praze, jsem Pražák skutečně rodilý se vším všudy, to znamená s celou tou /nesrozumitelné/, jak říkají Němci, to znamená s celou tou láskou k Praze a zároveň určitým prvkem nenávisti vůči Praze, kterou všichni známe a musíme z Prahy utíkat, abychom přežili. Narodil jsem se v roce 62 v rodině, která byla poznamenaná divadlem velmi silně. Pravda, ne jako prakticky divadelnická rodina, to je potřeba říci. Ačkoli můj otec, můj otec vlastně dělal ochotnické divadlo, tak vždycky o sobě vždycky říkal, že to byla dost neúspěšná éra jeho života. A vlastně od počátku jak moje matka, tak můj táta studovali DAMU, teorii kritiků, divadelní vědu a orientovali se tím spíše tím směrem divadelně kritickým a divadelně vědeckým. 

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A vy, když jste začal rozum bráti, tak jste se vzhlídnul v těhle těch jejich osudech a profesích, anebo jste si říkal ne, ne, ne, to já budu dělat něco jiného? 

Ondřej ČERNÝ, ředitel Národního divadla
--------------------
Já musím říci, že až do svých 20 let jsem neustále tvrdil, že budu dělat něco jiného. 

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A co? 

Ondřej ČERNÝ, ředitel Národního divadla
--------------------
Skutečně jsem se pokoušel z tohohle toho nějakým způsobem uniknout, ale prostě se to nepodařilo. Asi to bylo nutné. Já se přiznám, že jsem měl období asi mezi 15 a 19 lety, kdy jsem byl zcela fascinován filmem. A film bylo pro mě cosi, co, kam jsem chtěl směřovat. Ale jak už to tak bývá, tak někdy stačí náhoda a náhoda určuje často naše životy. Já jsem se náhodou v určité situaci nedostal na nějaké pracovní místo, na které jsem chtěl a mířil, a dostal jsem se na nějaké jiné, na které jsme vlastně nechtěl a nemířil. A tam, na které jsem nemířil, bylo spojené s divadlem, a to, na které jsem mířil, bylo spojené s filmem. Je potřeba ovšem říci, že moje studia byla taková, že jsem vlastně zvolil variantu trošku z donucení, variantu knihovnictví a vědecké informace. Takže já jsem, pozor, vystudovaný knihovník a můj doktorát je doktor knihovnických věd a informačních věd, to je potřeba říci. 

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Bylo to tak, že ačkoli jste na to nechtěl původně vůbec jít, tak jste si to pak zamiloval, jako to tak občas bývá? 

Ondřej ČERNÝ, ředitel Národního divadla
--------------------
Je to tak, že do dneška samozřejmě pro mě ta oblast knihovnictví je oblast, kterou, ke které se nějakým způsobem stahuji, i když, pravda, hned po studiích jsem okamžitě utek z tohoto teritoria a už jsem se do něj zatím nikdy nevrátil. Třeba to jednoho dne ještě nastane. Ta studia v té době, kdy já jsem studoval, to jsme někdy v druhé, kolem poloviny osmdesátých let, tak byla studia, musím říct, velmi, abych tak řek lážo plážo. Na druhé straně mi to umožňovalo, abych se věnoval všem svým koníčkům včetně v té době, pravda, už divadla, protože v té době už jsem byl posedlý divadlem a tak trochu jsem začínal svoji kariéru divadelního kritika. Takže vlastně nemohu na ty studia vzpomínat ve zlém, i když, pravda, když vám někdo přednáší jeden semestr, co řekl Lenin o knihovnách a on řek asi 15 vět a těch 15 vět jeden semestr na vysoké škole rozebíráte, to jsou velké bizarní zážitky, které vám potom vlastně jaksi vytvářejí ten obraz ...

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Pamatujete si ještě něco z těch vět? 

Ondřej ČERNÝ, ředitel Národního divadla
--------------------
Ne, to už si nepamatuju nic naštěstí, ale vím, že tenkrát to pro nás bylo jako velká radost ve smyslu humoru, ale i frustrace, to si přiznejme. 

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Doufám, že nezapadla ta poznámka mého dnešního hosta, ředitele Národního divadla Ondřeje Černého, že svého času se taky věnoval divadelní kritice. Dnes jako ředitel, dá se říct první scény, je pořád Národní bráno jako první scéna? 

Ondřej ČERNÝ, ředitel Národního divadla
--------------------
Ano, Národní je první scéna. 

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Je první scéna. Jenom nevím, jestli je to pořád ještě tak obecně bráno třeba kritiky. Pozor, a já se teď zrovna ke kritikům chci trošičku obrátit, protože vy teď stojíte, dá se říct, na druhé straně barikády. A von to někdy boj je tedy na barikádách. Jaká je úroveň naší divadelní kritiky z vašeho pohledu dneska? 

Ondřej ČERNÝ, ředitel Národního divadla
--------------------
Ta otázka je záludná, protože ona se dá nahlédnout z různých konců. Já se trošku dokonce obávám, že tak jako se hovoří o krizi divadla téměř od jeho vzniku a možná, že to, že divadlo je neustále v krizi, tak právě vytváří ten správný přetlak a takové to správné napětí, které pak dělá to divadlo lepším. Tak se stále hovoří, a to nejenom v této době, ale hovořilo se tak i v době minulých o tom, že divadelní kritika je v krizi a že divadelní kritika neplní svoji roli, jakou má plnit. Skutečně těžko říci. Jedna věc je pravdou. Dneska už nepíší divadelní kritiky osobnosti typu Milana Lukeše, ale i Sergeje Machonina ...

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ani F. X. Šaldy ...

Ondřej ČERNÝ, ředitel Národního divadla
--------------------
Ani F. X. Šaldy a tak dále, osobnosti, které měly široký, široký záběr duchovní, kulturní, kteří byli skvělí esejisté, formulátoři myšlenek, abych tak řek. Ale dnes ta kritika se stává více, více jaksi žánrem spotřebním do určité míry. Ono to asi je logické. Ta doba je daleko rychlejší, daleko mediálnější a ta kritika je prostě součástí té mediální doby. A těžko po ní můžeme chtít, aby se uzavírala do nějaké diaspory duchovního světa, nebo takového nějakého snahy pojmenovávat to divadlo skrze nějaké duchovně filozofická témata. Na druhé straně si myslím, že bychom měli právě proto býti velmi rádi, že existují takové divadelní časopisy, jako je Divadelní revue, která má ten záběr divadelně-historický, ale divadelně-kritický, anebo Svět a divadlo, který Karel Král a já, zde jsem velmi subjektivní, neb jsem stál u zrodu časopisu Svět a divadlo, ho už 20 let dělá pořád stejně. A ono když něco 20 let v této době děláte pořád stejně a vždycky se mu podaří na to ty peníze nakonec sehnat a tu úroveň drží pořád vysokou, tak on je takovým dinosaurem dneska už ve smyslu toho našeho světa, ale ono to je krásné. Jsou určité věci, které mají trvat a které se měnit nemají. Takže máme v tuto chvíli určitá tato místa, kde je pokus o to reflektovat to divadlo v kontextech historických, světových a jít trošku do hloubky. Co se týče deníkové kritiky, tak to je samozřejmě skutečně trošku boj. To si přiznejme. Tady už nemůžu nepromluvit jako už dneska na té druhé straně barikády, protože vím, jak nás to bojí, že nás ta kritika bolí a zároveň vím ale, že ten divadelní kritik vlastně nemůže dbát na to, že to toho, že to toho umělce bolí. Takže je to někdy velmi složité. 

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Povídáme si dnes v Tandemu s ředitelem Národního divadla, doktorem Ondřejem Černým. A už se vlastně dostáváme k vaší kariéře divadelníka. Poté, co jste pracoval jako divadelní kritik, taky překladatel a svým způsobem kulturní manažer, jste pak dostal příležitost pracovat jako ředitel Divadelního ústavu, a to už bylo hodně blízko jaksi. Ale pořád ještě první scéna je prostě první scéna. Odkud přišla ta nabídka a jak jste na to reagoval? 

Ondřej ČERNÝ, ředitel Národního divadla
--------------------
Já musím upřímně říci, že já jsem jednak v té době, kdy se objevila ta možnost ucházet se o ten post ředitele Národního divadla, tak já už jsem byl v Divadelním ústavu 10 let a 10 let je doba, která je tak akorát odejít a jít dělat něco jiného, protože už jste všechno, co jste mohl, té instituci dal, už jedete v určitých stereotypech a je potřeba dát prostor novým nápadům. A už také člověk sám se potřebuje nabít novým prostředím a novými úkoly. To se tak sešlo s okamžikem. Tento můj pocit, který samozřejmě není náhlý, to je pocit, který se nějakým způsobem vyvíjí, tak se potkal vlastně s tou situací, která se v té době, která se v té době odehrála v Národním divadle. Musím říct, že to byla situace, která byla v podstatě hrůzyplná, protože já dnes, když si uvědomím, že tenkrát dnes už nebožtík Martin Štěpánek jako ministr kultury při vší úctě k němu a my jsme se měli rádi a já jsem mu to vždy říkal, to, co budu říkat teď tady, tak odvolat ředitele Národního divadla ze dne na den je avanturismus. A já vždycky říkám, pokud on nemá na sobě trestní stíhání typu, že někde vykrad banku, anebo jaksi nějakých trestních brutálních násilných činů, tak se to prostě dělat nemá, protože v tu ránu vy vytvoříte tak, takovou destabilizaci v tom organismu toho divadla, že je to skutečně velké riziko a vůči tomu divadlu to je zlé. A ona nastala tenkrát taková doba, že prozatímně řídil to divadlo Jan Mrzena, a posléze byl vypsán konkurs a v tom konkursu já jsem zvítězil. Ono divadlo vůbec je velmi citlivý organismus, já to nechci přehánět, já vždycky říkám, že Národní divadlo je velký podnik. Je to velký podnik s určitými specifiky a ty umělecké suše jsou citlivé a mají být citlivé a musí být dokonce až přecitlivělé pro to, aby mohly podávat takové výkony, jaké podávají na tom jevišti. A je logické, že musí se jaksi pohybovat v nějakých poněkud bych řek takových jako jistých poměrech. A v okamžiku, kdy dojde k něčemu takovému, že vám, že najednou usekne někdo hlavu tomu organismu a ta hlava samozřejmě, ačkoli nezasahuje do těch uměleckých kontextů velmi silně, od toho jsou umělecký šéfové, tak samozřejmě umělecký šéfové najednou se octnou v určitém vzduchoprázdnu. Takže to byla situace, ve které já jsem tenkrát nastupoval. A co se týče těch mých osobních motivací, řeknu upřímně, já jsem nikdy nechtěl řídit divadlo. Já jsem měl vždycky pocit, že řídit divadlo je věc strašně nebezpečná, protože já mám rád takovou tu osobní odpovědnost, že když něco uděláte dobře, tak se to stane dobrým. Když něco uděláte špatně, tak to bude špatné. A v tom divadle to je tak, že můžete dělat všecko pořád dobře a výsledky jsou špatné, anebo děláte mnoho věcí špatně, špatně, špatně, ale prostě jaksi ta náhoda nebo ta umělecká síla najednou se octne v nějakém jiném gardu a ono se to stane dobrým. 

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ale to už jste věděl dopředu, tohle to, co teď říkáte. 

Ondřej ČERNÝ, ředitel Národního divadla
--------------------
To jsem věděl dopředu ...

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Přesto jste se přihlásil. 

Ondřej ČERNÝ, ředitel Národního divadla
--------------------
Přesto jsem se přihlásil a já to říkám proto, protože jsem cítil, že ten úkol jménem Národní divadlo přesahuje ten rámec divadla jako takového. Já jsem taky tenkrát na tom začátku, dneska by možná řek někdo alibisticky velmi intenzivně pracoval na to, abych odříz tu, jaksi tu osobnost toho ředitele od toho vlastního uměleckého světa toho divadla, neb jsem byl přesvědčen o tom, že má býti úkolem těch uměleckých šéfů. Samozřejmě že po těch 3 letech už dnes vím, že jsem v tom ponořen až po uši a nemůžu se od toho, abych tak řek, odtáhnout, od toho jeviště. 

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Po prknech Národního divadla, jehož ředitel doktor Ondřej Černý je dnes hostem Tandemu, chodilo několik tedy zástupů přímo klasiků českého humoru, teď mám na mysli ty, kteří jsou dnes začleněni do našeho seznamu, do naší databáze. No, a i z nich si může vybrat současný ředitel Národního Ondřej Černý a přesto jste si nevybral toho, kdo tam třeba chodil dlouho a dokonce sám o svém působení na Národním mluví velice skepticky. Myslím si jaksi se zdravou sebeskepsí, protože si myslím, že tam podal své výkony, Miroslav Horníček. 

Ondřej ČERNÝ, ředitel Národního divadla
--------------------
Já se přiznám, že pro mě Miroslav Horníček je osobnost, kterou jednak má zafixovanou z mládí, z toho svého teenagerovského věku, Hovorů H v televizi jako jeden z takových těch, řekněme, prvních setkání, intelektuálních setkání s člověkem na té obrazovce, který z mého pohledu dokázal tenkrát geniálně glosovat svět, ve kterém žije, s humorem v podstatě anglickým, což nebylo tenkrát u nás běžné. A se schopností udržet ten balanc mezi tou klasickou českou skepsí. Ale zároveň nepodlehnout takovému tomu, té české pačtivosti. Zároveň to vše bylo s tím jaksi velkým intelektuálním espritem. A to byl pro mě tenkrát velký zážitek a já se přiznám, že mně dneska vlastně Miroslav Horníček nějak chybí, že bych občas si tak řeknu, že bych byl rád, co by na to řek jako na určité situace, jak by je glosoval, jak by, jak by nás, abych tak řek, vedl, protože on měl tu tendenci a schopnost vlastně vést myšlení svých diváků. Tak proto jsem zvolil Horníčka. 

/ Ukázka /

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jestliže člověk přechází do takové funkce, takového postavení, jakým je ředitel naší první divadelní scény Národního divadla, tak nepochybně přichází s určitými ambicemi. Nemyslí si třeba, že by chtěl přebudovat svět, ale určitě chce tu instituci trošičku upravit k obrazu svému a podle určitých svých záměrů. Takže se vás teď ptám, pane řediteli, jestlipak jste přicházel s takovými úmysly a jestliže ano a máte teď pocit, že se vám to podařilo a chcete jaksi ještě v Národním divadle udělat něco, co tam prostě třeba není tradiční, já vím, že třeba jste založil Mecenášský klub, což je určitě novum určité, al to asi není jediné. 

Ondřej ČERNÝ, ředitel Národního divadla
--------------------
Lze říci, že samozřejmě jsem přicházel s nějakým programem, s nějakou představou a když dnes se na ni zpětně podívám a tuhle jsem si ten elaborát četl, tak řekněme, že jsem ji naplnil z poloviny až ze dvou třetin. Ta zbylá polovina nebo 1/3, která naplněna nebyla, tak nebyla naplněna buďto proto, protože jsem se zcela mýlil v těch, při formulaci toho svého programu, neb jsem neznal to prostředí a nedokázal jsem si ho představit, anebo že jsem změnil názor. A mohu dnes říci, že pro mě bylo strašně důležité pojmenovat to Národní divadlo z hlediska uměleckého jako skutečně divadlo, které zastřešuje tři autonomní umělecké soubory, které mají právo a musí mít možnost se samy profilovat. To se mi podařilo, domnívám se, dnes ovšem naráží to velmi intenzivně na ten, na tu samotnou strukturu Národního divadla, mimo jiné na ten fakt toho, že teď doufám, že neraním naše posluchače, že historická budova Národního divadla je absolutní anomálie. S tím se nepotkáte nikde ve světě, aspoň já jsem se s tím nepotkal, aby tak velký organismus divadelní vypadal tak, že tři umělecké soubory, a pojďme si říct dnes upřímně, že činohra s operou nemají mnoho společného, cítí jednu budovu všechny tři jako svoji domovskou scénu. To je nesmysl. To je anomálie. To je cosi, co nemůže vlastně fungovat nikdy. A vidíte, u nás to funguje. Takže zpětně když se k tomu vracím, tak samozřejmě ta, řekněme, ten autonomní rozvoj těch souborů v tomto smyslu právě naráží na tyto limity, na limity vlastně krásné, limity, které jsme si vysnili, i když pokud bychom dnes se podívali zpětně, jak reflektovali právě například publicisté a divadelní kritici Národní divadlo od jeho postavení, tak vlastně už několik let po jeho otevření začali říkat potřebujeme ještě jeden barák, potřebujeme ještě jednu budovu pro činohru nebo pro operu a tak dále. Takže vlastně tento problém se táhne už těch 125, 130 let, jak dlouho Národní divadlo existuje. Tak to je jeden moment. Druhý moment pro mě bylo strašně důležité, aby Národní divadlo dostalo zpátky Novou scénu. Považoval jsem to skutečně za nezbytně nutné především pro činohru, ale i pro balet, což se dnes ukazuje, jakože to byl požadavek oprávněný. Ono když máte tu strukturu těch domů takovou, že máte dvě historické budovy, Národní divadlo a Stavovské divadlo a pak malé půdní divadélko Kolovrat, tak vám tam prostě chybí ta střední scéna. Dnes víme, že bychom tu Novou scénu radši viděli v nějakém gardu 300 sedadel místo 400, ale to už jsou drobné nuance je fakt, že jsme za ni rádi. 

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Že má ředitel Národního divadla samozřejmě ve své profesi určité problémy, protože nezaměňujte, prosím pěkně, ředitele Národního divadla třeba s uměleckým šéfem, protože ředitel Národního divadla je především manažer a jako takový musí vyřizovat třeba i vytápění budovy, což umělecký šéf může hodit za hlavu, že jo. Ten přijde a řekne tady je zima, kdo s tím bude něco dělat ... Takže přicházejí ve vaší funkci teď hodně krušné chvíle? 

Ondřej ČERNÝ, ředitel Národního divadla
--------------------
Tak já musím říct, že já mám jednu velkou výhodu, já veškerá příkoří a veškeré krušné chvilky okamžitě zapomínám, takže ...

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To jste šťastná povaha. 

Ondřej ČERNÝ, ředitel Národního divadla
--------------------
Já jsem docela šťastná povaha. Vždycky moji blízcí mi říkají já to nechápu, ty se druhý den probudíš a už vůbec nevíš, že ten den předtím byl nějaký velký problém. Ono to někdy je i na škodu, protože já i zapomínám a vytěsňuju, co mně kdo zlého udělal a po týdnu se k němu už chovám úplně, jakoby mně nic zlého neudělal, ačkoli mně skutečně něco zlého udělal, což není úplně možná dobře. Pro mě vlastně krušné chvilky jsou ty okamžiky, kdy v té profesi nahlídnete, že ten problém v tu chvíli skutečně to řešení nemá. Vy se ho snažíte upřímně najít a víte, že ho nemá. A vy to v podstatě nesmíte říct. Nemůžete říct, že to řešení nejste schopen najít. To znamená, musíte najít nějakou cestu, abyste to řešení nenašel, ale přitom, aby ta situace se jaksi, aby se nějakým způsobem jste ji odblokoval a aby ona se mohla vyvinout nějakým dalším, nějakou další cestou. A samozřejmě často se právě ty okamžiky toho, té nemožnosti najít řešení týkají právě toho, o čem jsem už hovořil, toho střetu vlastně těch světů uměleckých, toho světu operního, baletního a činoherního v tom jednom malém našem svatostánku jmění. A to jsou někdy situace, kdy skutečně člověk těžko, těžko hledá tu cestu. 

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já jsem tady zmínil jednu takovou věc, kterou jste vy přinesl do Národního divadla jako novinku, Mecenášský klub. Je to jedno z řešení, jak třeba pomoci, dejme tomu, financování Národního? 

Ondřej ČERNÝ, ředitel Národního divadla
--------------------
Je to jedno asi ze 100 řešení, jak pomoci financování Národního divadla. My jsme ten Mecenášský klub založili začátkem toho roku a samozřejmě na tom začátku ten cíl a ten účel je především finanční. To znamená najít další, další finanční zdroje pro naši práci. Ale zároveň jsme viděli, že vytváříme cosi, co by mělo generovat spíše, abych tak řek, dlouhé peníze než ty peníze krátké, že chceme vytvořit stabilní základnu, jakousi komunitu lidí, kteří prostě cítí, že mají blíž k tomu Národnímu divadlu než běžní diváci a že ten vývoj toho Mecenášského klubu a jeho rozvoj bude trvat léta a teprve po těch letech vlastně řekněme, že bude sklízet to pravé ovoce. Musím říct, že mám radost z toho vývoje Mecenášského klubu, už dnes máme, neříkám stovky, ale máme jaksi už desítky menších či větších mecenášů a hlavně se vytváří ta komunita a mám pocit, že jsme našli i cesty, jak udržet ty naše mecenáše a jak jim dokázat nabídnout to, co oni potřebují. 

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Co na druhou stranu, jako co vy pro ně třeba připravujete, co jim můžete nabídnout, čím je nalákáte? 

Ondřej ČERNÝ, ředitel Národního divadla
--------------------
My máme vlastně postaven ten systém tak, že ten, kdo dá 1500 korun ročně, tak to je ten minimální vklad, tak se stává přítelem. A ten přítel má takzvaný základní balíček benefitů, v rámci kterého například je bezplatná návštěva všech veřejných generálních zkoušek nebo to, že dostává veškeré informace zdarma do schránky. Kromě toho samozřejmě je mu poděkováno potom v almanachu Národního divadla. Myslím, že už ten základní balíček jaksi je za těch 15 let skutečně určitá nabídka a ono to pak skáče dál a dál přes patrona, který dává minimálně 10 tisíc, mecenáše, který je na 50 tisících až potom k stříbrnému mecenáši a zlatému mecenáši, kde postupně ty benefity se rozvíjejí a rozvíjejí, jsou v tom už pozváni na premiéry, jsou v tom i speciální akce, které děláme pro naše mecenáše, setkání s umělci po představeních, návštěvy dílen, možnosti různých výletů. Teď jsme třeba organizovali výlet našich mecenášů do Vídně, do Vídeňské státní opery. To znamená, snažíme se jim vlastně vytvářet jakýsi program, který často souvisí s Národním divadlem, ale přesahuje ...

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, to je docela atraktivní záležitost, ano. Poslouchali jste, milí posluchači, že existuje Mecenášský klub, no, tak to je výzva pro vás. 

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Doktor Ondřej Černý není jen ředitelem Národního divadla. Jste členem spousty komisí kulturních, a to jak třeba České komise pro Unesco, členem rady Pražského kvadrienále, Umělecké rady DAMU, myslím si, že jste se podílel i na poradním sboru jako člen, myslím, pro Expo v Šanghaji. Dá se věnovat těmhle těm ostatním aktivitám také jaksi naplno? 

Ondřej ČERNÝ, ředitel Národního divadla
--------------------
Naplno zcela samozřejmě se nedá. Ono naštěstí neočekávají ti nositelé těchto akcí, že do toho člověk vstoupí, abych tak řek exekutivně naplno a snad spíše chtějí, aby do toho přines jaksi svoji reflexi, aby do toho přines určitý nadhled, pohled z jiného konce a asi dneska už i lidskou a profesní zkušenost a to doufám, že se mně daří. 

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak to taky doufám, doufám, že se vám dařit bude. Co teď nového jaksi v Národním divadle připravujete? Kromě toho Mecenášského klubu třeba. 

Ondřej ČERNÝ, ředitel Národního divadla
--------------------
Tak my teď vlastně jsme v té fázi listopad a prosinec. To jsou ty měsíce, kdy najednou, bych tak řek, se octne na scéně to, co naši umělci a interpreti zkoušeli v září a říjnu, protože v létě odpočívají, takže máme vlastně v tuto chvíli takovou velkou řadu premiér. Už v tuto chvíli za námi je Svěcení jara, které mělo premiéru, které mělo premiéru vlastně v první polovině listopadu, ale máme za sebou už také Věc Makropulos, inscenaci, kterou nastudoval Robert Wilson se Soňou Červenou, ale i s Miroslavem Donutilem a čeká nás v tuto chvíli například třicátého listopadu máme premiéru vlastně v rovině pouze scénického čtení /nesrozumitelné/, který vlastně reflektuje velmi intenzivně celou ekonomickou krizi a jak se k ní skrze ty nenasytné bankéře došlo. Mimochodem to je hezký moment, kdy Michal Dočekal se prostě rozhod v září, když si přečet tento text, že ho chce rychle pustit na scénu. A nastuduje to během jednoho týdne vlastně formou scénického čtení na Nové scéně. A to je přesně ten moment, kdy my tu Novou scénu prostě potřebujeme, protože toto nemůžete udělat v Národním divadle. A zároveň a ta činohra strašně potřebuje nutně ten rychlý kontakt s dobou, takovou tu schopnost rychlé reakce. A tu schopnost rychle glosovat to, jak my cítíme tu dobu. 

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, to je přesně to, o čem jsem mluvil v úvodu dnešního Tandemu, že na Národní divadlo se jednak dívá jinou optikou než na ostatní divadla a že poslání Národního divadla je v každé době tak trošičku jiné. Tak myslím si, že to bylo přesně to, o čem jsme dneska si povídali s jeho ředitelem, tedy s ředitelem Národního divadla v Praze doktorem Ondřejem Černým. Děkuju vám za váš čas, za vaše povídání a přejeme Národnímu divadlu, aby bylo opravdu tou první scénou se vším všudy a ať se daří. 

Ondřej ČERNÝ, ředitel Národního divadla
--------------------
Děkuji za přání a děkuji za pozvání, na shledanou. 

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Na shledanou.