Opera v olomouckém divadle 1918-1938

PROVINČNÍ OPERA?

Divadla vždy reagovala na veškeré vnější dění mimořádně citlivě. Existenci a vývoj těchto institucí určovala politická i hospodářská situace, stejně jako sociální rozvrstvení obyvatel a posluchačů, vývoj médií i umělecký potenciál země v dané éře. Složitou povahu divadel lze dobře ilustrovat prostřednictvím regionálních scén nesoucích zvláštní rysy autenticity – rysy, které v nuancích reflektovaly turbulentní éru lépe než významnější scény „centrální“, jež byly na konci dvacátých let zestátněny a podléhaly tak poněkud odlišným mechanismům. Tato vltavská AKADEMIE pojednává o dějinách olomouckého operního divadla mezi lety 1918–1938 coby „proviční opery“.

Řeč je o ředitelích Jaroslavovi Stukovi-Wilkonském, Antonínu Drašarovi a Stanislavu Langerovi, dále šéfech opery Karlu Nedbalovi, Emanuelu Bastlovi a Adolfu Hellerovi. Uvedené osobnosti byly svědky entuziasmu spojeného se vznikem Československé republiky i význačného roku 1924, který se stal prvním rokem české hudby, stejně tak ale také hospodářské krize na přelomu dvacátých a třicátých let i krize (nejen) opery, jež se naplno projevila v průběhu let třicátých. Do chodu divadla v pojednávané době zasahoval i sílící antisemitismus a problematické soužití Čechů a českých Němců – obojí již věštilo příchod druhé světové války.

Pořad klade důraz na operní repertoár, který v meziválečné době ilustroval nejen umělecký stav olomouckého souboru, ale také jeho ekonomickou situaci, potažmo situaci celé střední Moravy. V repertoáru se pochopitelně odrážel také obecný politický vývoj země včetně zahraniční kulturní diplomacie. Za vedení Adolfa Hellera měla olomoucká scéna unikátní dramaturgii: hrály se zde progresivní ukázky z dějin opery jako například Monteverdiho Orfeus, díla Haydna a Domenica Cimarosy, z aktuálních ukázek nová díla Ottorina Respighiho, německý expresionismus byl zastoupen díly Alexandra Zemliského. Zvláštní pozornost zaslouží dílo Alberta Roussela Odkaz tety Karoliny, které mělo v Olomouci světovou premiéru.

Úryvky z dobových kritik čtou herci Josef Bartoň a Petr Kubes. S autorkou pořadu Miriam Hasíkovou hovoří a režii má Michal Bureš.

Úryvek z dopisu skladatele Jaroslava Křičky šéfovi olomoucké opery po odvysílání přímého rozhlasového přenosu...

Vážený pane kapelníku,

teprve dnes mohu Vám vyslovit svůj upřímný dík za zdařilé představení Hipolyty, které jsem poslouchal se sestrou v Novém Městě na Moravě prostřednictvím rozhlasového přenosu. Při pěkném výkladu p. dra Pospíšila rušil silně orchestr laděním (patrně neupozorněn), pak byla porucha na konci I. a na začátku II. aktu. Jinak šlo všecko výborně. Prosím, tlumočte můj dík sólistům, sboru i orchestru. Hipolytka zpívala jako anděl, každé slovo zřetelně, p. Jaroš zněl zvlášť pěkně v pastorálech (nejlepší místo: „ve dne slunce v noci já…“).

Velmi radostně mne překvapil p. Loidolt, který patrně na partii déle pracoval. Jeho hlas v mikrofonu získal, zněl neobyčejně pěkně a všecko mu vyšlo – i hloubky. Orchestr velmi krásně, barvitě i výrazně se uplatnil především v samostatných větách. Všecka sóla nástrojová vyšla jasně a působivě

Škoda jen, že posluchači, nevidoucímu jeviště, mnoho a mnoho zůstane hádankou (zvědavci, pohnuté ensembly jako Hipolyta-Annina a loučení ve II. aktu a pod.). To by se muselo ještě nějak zvlášť vysvětlit.

Ale nechci teď bádat o problémech vysílání opery, nýbrž radovat se, že jsem se Hipolytkou znovu mohl potěšit a to mnohem víc než moje rodina, která poslouchala v Praze – samé poruchy a přehlušování jinými stanicemi.

Tlumočte prosím, díky všem a sám přijměte ty hlavní a nejvřelejší

od oddaného Vám

Jar. Křičky