Osudy zámku v Dřínově byly složité už od prvopočátku existence původní tvrze

23. prosinec 2021

Na svazích Litenčické pahorkatiny jen pár set metrů za hranicí Olomouckého a Zlínského kraje se na zvlněné krajině můžeme dočkat docela zajímavých rozhledů. Jeden z nejpozoruhodnějších se však naskytne, když se zastavíme na kopci Čtvrtě, kde je křižovatka cest z Pavlovic u Kojetína a Srbců. Pohled k jihovýchodu nám představí třetí obec na zdejších cestách jménem Dřínov a hlavně pozoruhodný zámek na kopci nad vesnicí.

Dřínov býval patrně centrem malého panství už krátce po svém založení. V listinách se objevuje k roku 1348, kdy jej vlastnil Jiljí z Bojanovic. Už v roce 1353 je však držitelem obce uváděn Jakub z Dřínového. Jméno obce se totiž v dávných časech používalo právě v tomto tvaru. Jakub byl patrně dobrým hospodářem, a tak brzy kromě samotné obce patřily k jeho panství i další vesnice v okolí. Rod vladyků z Dřínového patřil k těm, kteří se na svém údělu udrželi téměř sto let. V letech 1371 až 1418 byl majitelem vsi Zbyněk z Dřínového. Jeho pověst kalí zprávy o loupežnickém řádění v okolí tvrze v Dřínově, o ní máme zprávy už z roku 1414. Dalším držitelem tvrze byl jeho syn Zbyněk mladší, který však v roce 1446 prodal Dřínov Janu Kalafusovi z Ostrova a Říčan.

Zámku vévodí věž,kde vlaje vlajka současného majitele

Nový majitel byl zeťem proslulého husitského hejtmana Jana Čapka ze Sán a vlastnil ještě několik dalších dominií. Na Dřínově už nesídlil a kolem roku 1450 jej přenechal své sestře Anežce a bratrovi Jiřímu. Od nich se po deseti letech dostává panství do majetku Prokopa z Domamyslic, který panství držel až do své smrti v roce 1499. Dominium však zadlužil tak, že jej jeho ovdovělá manželka Eliška z Wolfenberka musela v roce 1502 prodat.

Dřínov se dostává do držby Václava Čecha z Hrádku. I jeho rod vydržel na zdejší tvrzi poměrně dlouho. Vlastnil ji až do roku 1579, kdy byl statek tehdejším nejvyšším zemským písařem a moravským podkomořím Mikulášem ml. z Hrádku a Dřínova prodán Janu Syrakovskému z Pěrkova.

I zámecký park nepřipomíná někdejší krajinářskou lokalitu nicméně nabízí stín a klid

Právě od něj se vlastníkem obce i panství stává příslušník dalšího starého moravského rytířského rodu Petr Skrbenský z Hřiště a na Bělkovicích. Nejvíce se však na podobě zdejšího sídla podepsal asi nejvýznamnější člen rodu té doby, Lev Skrbenský z Hřiště, pozdější pražský arcibiskup a kardinál. Právě on zřejmě nechal přestavět starou dřínovskou tvrz v renesanční zámek. Ten byl následně prodán pánům z Rýchmburka, nicméně těsně před Bílou horou se vrací do majetku evangelické větvě Skrbenských z Hříště. Ti se bohužel účastnili stavovského povstání, a tak zámek v roce 1621 zkonfiskoval císař.

Tím se otevírá novodobá historie zámeckého sídla. V roce 1624 předává císař za zásluhy Dřínov svému důstojníku Janu Wanglerovi. Možná byl dobrý voják, hospodář však ne. Panství bylo zadlužené a poničené vpády Švédů. V roce 1653 tak jako jedni z věřitelů získali celé panství hrabata Walderode z Eckhausenu. Patřili k předním dvořanům ve Vídni, o jejich působení na Dřínově se pak vyprávějí mnohé zkazky. Některé i velmi lechtivé. Rod Walderode drží zámek až do roku 1797, kdy přichází na scénu Josef Desfours-Walderode a v držení tohoto rodu pak Dřínov zůstal až do roku 1945, kdy byl konfiskován na základě dekretů presidenta Edvarda Beneše.

Zámek po celou dobu totality chátral. Dnes je opět v soukromých rukou a prochází náročnou obnovou. Občas je možné do některých částí sídla nahlédnout. Přístupný je někdejší zámecký park, který nabízí prostor k odpočinku a posezení.

autor: kbz
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová