Ota Pavel: Jak jsme zahynuli na rybách a Jak jsme nezahynuli na rybách
V cyklu Setkání s literaturou tentokrát uvádíme vlastně povídky dvě. Ta první se jmenuje Jak jsme zahynuli na rybách, ta druhá Jak jsme nezahynuli na rybách a obě jsou z pera slavného prozaika, rozhlasového reportéra a rybáře Oty Pavla.
Neznáte? Ale ano, znáte. Otto Popper se narodil v červenci roku 1930 rodičům, které známe z jeho povídek. Otec Leo byl obchodním cestujícím a maminku Hermínu popsal autor jako mimořádně silnou a zajímavou ženu, která musela ledacos vydržet a překonat. Otto a jeho bratři Jiří s Hugem měli židovského otce, za války byli Jiří a Hugo společně s tatínkem deportováni do Terezína, odkud se jako zázrakem vrátili živí. Teď už nejspíš všichni vědí, že oním nesporně známým spisovatelem jde Ota Pavel, rozhlasový redaktor, novinář, sportovec a taky rybář, čistá a křehká duše, básník dětství, řeky a jemné nostalgie. Jeho knihy patří k tomu nejlepšímu, co se urodilo v české literatuře 20. století.
Ota začal už ve třinácti letech pracovat v kladenských dolech, po válce studoval obchodní akademii, ale v roce 1949 nastoupil na doporučení Arnošta Lustiga do Československého rozhlasu jako sportovní redaktor. To už se Popperovi jmenovali Pavlovi. Povídky s tématy z rodinné historie začal Ota Pavel psát až poté, co byl stižen na olympiádě v Innsbrucku záchvatem maniodepresivní psychózy. Tehdy musel opustit povolání reportéra a začal se věnovat psaní, které fungovalo tak trochu jako autoterapie. V příbězích o tatínkovi a lidech kolem milované Berounky nacházel útěchu.
Debutoval v roce 1964 titulem Dukla mezi mrakodrapy, o tři roky později vyšly povídky se sportovní tematikou Plná bedna šampaňského, osobnosti slavného skokana na lyžích v roce 1974 věnoval neméně slavný literární příběh Pohádka o Raškovi. Největší popularitu Otu Pavlovi přinesla ale Berounka, zlatí úhoři a desítky autobiograficky laděných povídek.
V každém příběhu dojde k nějaké prohře, ale za onou prohrou se zjevuje něco mnohem důležitějšího než třeba ryba, která uplave. Za každým průšvihem, ponížením, zklamáním či ztroskotáním je sdělení, že člověk v životě za pýchu a marné touhy platí, ale má-li divoké srdce a velkou duši, získává úlovek mnohem důležitější, totiž sebeúctu a životní radost.
Ota Pavel zemřel v pouhých 42 letech. Do té doby vyšly knížky Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby a některé povídky se objevily v časopisech. Další nezapomenutelné texty vyšly až po jeho smrti zásluhou editorky Pavlova díla Slávky Kopecké.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka