Pařížská Romeurope se věnuje ochraně lidských práv. Zaměřuje se zejména na pomoc lidem bez přístřeší

Anthony Ikni mě přivítal ve své kanceláři:

„Kolektiv nazvaný Romeurope vznikl před více než 20 lety a jeho zájem se nesl zejména k ochraně základních lidských práv. Těch kdo žijí na neformálních místech, třeba v slumech, v nouzové kolonii, ve squatech, ale i na místech jakými jsou kamiony či auta. To bylo prvotní poslání.”

„Postupně se k tomu ale přidal i boj proti rasismu a takzvanému anticiganismu. Ty jsou totiž namířené často proti osobám, které jsou nebo jsou považovány za Romy. A o to víc, pokud takoví lidé žijí na neformálních místech.”

Rétorika i slovník jsou v tomto směru ve Francii jiné. Slovo cikán nemá negativní konotaci, jak vysvětluje Anthony:

„Vychází to z definice identity. Názvy se mění s označením jednotlivých zemí. Například ve Velké Británii je velmi špatně přijímáno označení gypsy i cikán. Ve Francii tomu tak není. Slovo není prvotně pejorativní a odkazuje k velkému množství označení.”

„Co je také důležitým aspektem, je souvislost se slovem Rom. Totiž od nultých let panovala ve Francii představa, že Romové jsou ti, kdo žijí ve slumech a koloniích. Mediální obraz člověka Roma byl právě takový, a to je absolutně chybné. Právě náš kolektiv chce denuncovat tuto komunikační a mediální zkratku založenou na zjednodušení.” 

Každý rok podávají zprávu vládě o svých studiích. Podle nich je to méně než polovina lidí žijících v slumech, kteří pocházejí právě z Evropské unie. Před 50 lety se přitom jednalo o osoby především z Magrebu, v 90.letech to byli lidé z bývalé Jugoslávie. Pak Francie aplikovala velmi kritizovanou diskriminační politiku, i když legální, proti obyvatelstvu Bulharska a Rumunska, po vstupu těchto států do Evropské unie.

„Hlavním problémem už snad 20 let je vyhánění lidí policií a ničení těchto slumů. Lidé se pak znovu a znovu ocitají na ulici. Zvyšuje se tak chudoba a problém se cyklí a vůbec neřeší. Právě proti těmto zásahům policie se snažíme vystupovat a informovat vládu.”

„Je to ale velmi ojedinělé, kdy nedojde k vyklizení. Proto se snažíme pomáhat i právně a doprovázet obyvatele i majitele k nějakému rozřešení, protože lidé, kteří takto žijí, potřebují zejména stabilitu.”

Studie zkoumají důvody přežívání ani na ulici nebo ve slumech. Pro valnou většinu takových lidí to jejich volba není. Vinu dává Anthony státním aparátu, veřejné politice a vzrůstající chudobě:

„Bydlet v slumu není dobrovolné. Slumy jsou jasným důkazem a důsledek špatné bytové politiky. Kdyby tady bylo více sociálních bytů i dočasných ubytoven, tak by lidé nemuseli hledat místo a stavět si přístřešky u dálnic, u železnice nebo pod mostem. Pro nikoho to není volba,” říká Anthony Ikni z kolektivu hájící lidská práva Romeurope. Ve Francii se nachází na 500 slumů, squatů nebo neoficiálních dočasných míst, v kterých žije mezi 20 a 23 tisíci lidmi. Až jednu třetinu přitom tvoří nezletilý. Proto Romeurope koordinuje i mobilní vyučování a skolarizaci těchto obyvatel.