Pavel a Petr Kolářovi: Rodiče nám dali řád. Pořád máme touhu se vzdělávat a dělat práci čím dál líp
Úspěšní bratři, každý v jiném oboru. Pavel Kolář je uznávaný a hojně vyhledávaný fyzioterapeut, který se staral i o tenisovou jedničku Novaka Djokoviče, Petr Kolář je architekt, který projektuje stavby od rodinných domů až po luxusní resorty například na Maledivách.
„Bratr mě léčí relativně často, jak věk přibývá,“ usmívá se Petr. „Ale má to trochu jojo efekt. On vždycky ze své píle pak sleví, hlavně váhově,“ kárá bratra Pavel a potvrzuje, že Petr rozhodně nepatří mezi hypochondry. „Přijde, až když je mu už opravdu špatně.“
Petr jeho kritiku stran váhových výkyvů bere. „Alespoň člověk ví, že má pro své zdraví člověk něco dělat.“ Svému bratrovi coby architekt naopak projektoval dům nebo chalupu. „S jeho s prací jsem spokojen, akorát je nevýhoda, když jste brácha, tak když má hodně práce, jste vždy jako poslední, protože v rodině se dá odklad líp zdůvodnit než klientům,“ říká Pavel.
Oba hodně cestují, jsou proto rádi, když jim vyjde společné setkání. To zajdou na večeři, na golf, občas se potkají na letišti. „Ale času je opravdu málo. Občas jsme si aspoň na tom letišti popovídali,“ říká Pavel.
Důležitý je řád
Mít dva takto úspěšné syny je odměna pro rodiče. „Výhoda byla, že maminka na nás měla čas,“ říká Pavel. „Dávala nám prostor a nabídla rozmanité obory. Potkali jsme se se sportem, muzikou i řadou aktivit, které nás ani nebavily, ale měli jsme možnost si vybrat.“ Petr souhlasí a je spokojený, že si mohl různé věci vyzkoušet. „My dodneška z té rozmanitosti čerpáme.“
„Důležité je, že nás rodiče vedli k řádu, neexistovalo nejít na trénink. Rodiče neměli ambice, ale na tu důslednost dbali,“ vyzdvihuje důležitý aspekt výchovy Pavel. Také trvali na tom, aby synové měli vysokou školu. Rozhodnutí ale přišlo až po vojně. Ten dvouletý prostor si oba pochvalují, protože se jim utřídily myšlenky, kterým směrem se chtějí ubírat.
„To rozhodnutí muselo uzrát. Tím, že jsem dělal sport, jsem byl konfrontován s celou řadou zranění, tak mě nakonec oslovila medicína. Ale před vojnou jsem chtěl být právník,“ vzpomíná Pavel a Petr dodává: „Já byl také nerozhodný. Nakonec jsem šel na umělecko-průmyslovou školu, protože jsem měl nějaké umělecké cítění. Ani nevím, jakým zázrakem jsem se tam dostal. A dodneška se spoustou spolužáků spolupracuju.“
Na obě školy se hlásilo hodně zájemců, ale brali jen málo studentů. „Tuším, že zájemců bylo snad 900 a brali 25. Neměli jsme žádnou protekci, je to vlastně opravdu takový malý zázrak, že jsme se oba dostali,“ říká Pavel.
Petr realizuje stavby po celém světě. „U každé práce, ke které přistupujete zodpovědně, se zapotíte,“ říká Petr. „Čím víc peněz se utrácí, tím je to větší zodpovědnost. Proto v práci trávíme hodně času, nemohl bych si v tu chvíli jít domů lehnout. Pořád máme touhu se vzdělávat a dělat práci čím dál líp. Pracujeme de facto 24 hodin denně a ve stresu, to máme s bratrem stejně.“
Jak jejich pracovní vytížení snáší manželky? Oba mají tři děti, vydají se jejich směrem? Měl Pavel případ, se kterým si nevěděl rady? Co Petra spojovalo s Petrem Kellnerem? Poslechněte si v rozhovoru ve Slavných dvojicích.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.