Pavlovice u Kojetína zdobí kostel sv. Ondřeje postavený na ostrohu nad vesnicí farářem z Tištína
Pavlovice u Kojetína najdeme na úpatí Litenčické pahorkatiny jižně od Němčic nad Hanou. Nevelká obec s necelými třemi stovkami obyvatel láká návštěvníky zejména na zajímavé památky.
Dějiny obce sahají do doby 14. století. V písemných pramenech je poprvé uváděna v roce 1329 v přídomku vladyky Mikuláše z Pavlovic. Pavlovice tehdy byly rozděleny na několik údělů, které vlastnili většinou příslušníci drobné šlechty. První, kdo se snažil rozdrobené části scelit, byl Štěpán z Mejlic. Kolem roku 1406 prodává velkou část obce veselskému faráři Racku Skřítkovi z Trpenovic.
V polovině 15. století se zdejší majetky dostaly do držby Protivcovi ze Zástřizl. Ten roku 1480 koupil i blízké Mořice a vytvořil tak základ nevelkého mořického panství, jehož součástí zůstaly Pavlovice až do zániku patrimoniální správy v roce 1848. V některých zápisech najdeme i zprávy o zániku obce ve druhé polovině 15. století. Vzhledem k tomu, že se však v pozdějších pramenech objevuje i nadále, zdá se, že se jedná o omyl a vztažení podkladů z místní části Unčice na celou vesnici.
Už v době před Bílou Horou byl v Pavlovicích kostel a fara, o kterých jsou nepřímé zmínky už z roku 1351. Farnost však zanikla po roce 1620, pravděpodobně kvůli nedostatku kněží. Od té doby byla farnost spravována z Tištína. To platilo i v roce 1702, kdy do Tištína přichází jako nový duchovní správce rodák z Příbora Matěj Božek. Zůstal zde až do své smrti roku 1738 a stal se požehnáním pro celý kraj i pro Pavlovice. Právě on byl iniciátorem přestavby zdejšího kostela do současné podoby. Dokončil jej v roce 1727 a zčásti jeho stavbu financoval a zčásti sehnal prostředky u donátorů. Kostel je zasvěcen sv. Ondřeji a jeho sochu najdeme také u vstupu do kostelního areálu nedaleko fary.
Do tohoto filiální kostela docházeli na bohoslužby lidé z Pavlovic, Srbců, Dřínova, Vlčích Dolů a dvorce v Unčicích. Obyvatelé obce se v té době živili hlavně zemědělstvím. Už v 17. století máme zprávy o mlýně Hušák, který stával na soutoku Unčického a Pavlovského potoka severně od obce. V pozdějších letech lidé z vesnice dojížděli za prací do vzdálenějších průmyslových center.
Nejstarší škola v Pavlovicích sídlila v domě č.p. 10, kde později sídlil hajný. Je zmíněna už od roku 1806. V roce 1840 byla za přispění okolních osad, jejichž děti sem rovněž docházely, postavena nová budova jednotřídní školy, která byla v roce 1881 rozšířena na dvojtřídní. Roku 1886 škola vyhořela. Byla postavena znovu v následujícím roce a rozšířena o další třídu. Po roce 1980 byla původní škola adaptována na mateřskou školku. Po zániku patrimoniální správy byla obec připojena ke kojetínskému soudnímu okresu. Dnes je obec součástí okresu Přerov. Nejvíce obyvatel zde žilo kolem roku 1921, kdy zde ve 128 domech je napočítáno 652 trvale bydlících osob. Od té doby počet obyvatel klesá.
Nedílnou součástí Pavlovic u Kojetína je i místní část Unčice. Ta je starší než samotné Pavlovice, v pramenech je poprvé zmíněná už k roku 1141, kdy patřila olomoucké kapitule. Později osada připadla biskupovi, který ji dával v léno svým manům. To platilo až do českouherských válek ve druhé polovině 15. století, kdy byla obec patrně zničena a dále se uvádí jako pustá.
Zcela pustá se zdá však nebyla, na místě vesnice existoval panský dvorec přináležející k mořickému panství až do roku 1785. Tehdy byla na pozemcích rozparcelovaného dvorce opět vysazena osada, která měla kolem 30 domů a 150 obyvatel. Část z nich tvoří dodnes budovy někdejšího dvora.
Z památek obce musíme kromě zmíněného kostela, jeho areálu a fary připomenout několik křížů, sochu sv. Františka z Assisi z 18. století naproti sokolovně či pomník padlým a památkově chráněnou zvonici z 19. století v Unčicích.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...
Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Lidský faktor
Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová
