Petr Borkovec: Láska a hlad a nuzota a tesknota a nahota

Food kritik, food novinář, profi ochutnávač, gourmet sloupkař, recenzent restaurací atd. – všechna tahle označení mi odjakživa lahodila a sládla na jazyku, ale nikdo mi nikdy práci placeného ochutnávače a převalovače soust i stravitelných vět nenabídl. Čili si – právě teď, pardon – pomohu vlastními silami a dnešní ranní úvahu měním ve svižnou a trendy food kritiku.

Zavřel jsem oči a bloumal nazdařbůh městem. Když jsem je otevřel, stál jsem před vchodem do restaurace Taparazzi a v tu ránu – ačkoli chvíli předtím bych dal nevímco za studené hovězí s pečenými bramborami – jsem dostal ohromnou chuť na tapas. Ty báječné maličkosti, prkotiny se vším možným, po jejichž polknutí (ať jste, kde jste) ústa sama vysloví slovo Zaragoza! Miluji je přece! Vešel jsem. Uvnitř bylo nabito a rušno, židle plné rozdováděných stolovníků nad desítkami barevných talířků.

Petr Borkovec: Goliáši na ananasech

• Upravit
• Smazat

Když se řekne Afrika, jako první se mi vždycky vybaví verš básníka Zbyňka Hejdy, který zní „Afrika není zas tak daleko“.

Posadil jsem se k malému stolku v zadní části podniku a objednal si sedm talířků naráz: pinchos de encurtidos přezdívané piparras, dál populární chopitos, třetí talířek s chorizo a la sidra, čtvrtý s pincho moruno, pětka nezbytné zamburiňas, šestka pimientos de padrón a navrch toho všeho patatas bravas, protože jsem byl vážně při chuti. K pití jsem vybral lehké, lehýnké verdejo – takové, které jeden druh tapas chuťově neuzavírá, ale naopak otevírá pěšinku k novým gurmánským atrakcím, které čekají na talířku s vyšším pořadovým číslem.

Ještě nerecenzuj, Pedro, říkal jsem si v duchu – nejdřív to všechno musíš velmi pozorně sníst! Vyslal jsem servírku s objednávkou do kuchyně, a když jsem se dost vynadíval na její zadek (prsa jsem ocenil už předtím mezi zamburiňas a chopitos), vyšel jsem před restauraci kouřit.

Padala tma. Byli jsme s cigaretou asi tak v půli práce, když jsem zpozoroval, že moje číšnice sedí kousek ode mě na schodech u bočního vchodu a kouří. Zarazilo mě to, jak by ne!, a udělal jsem dva tři rychlé kroky směrem k ní. V tu chvíli jsem si všiml, že to není ona, že dívka, k níž jsem právě přitančil, je jí pouze podobná. Bůhvíproč mě přešla chuť dál kouřit, típl jsem cigaretu a otráveně se vrátil ke svému stolku.

Petr Borkovec: Lovci perel cestou z práce

• Upravit
• Smazat

Dobré ráno! Dvacet let žiju na malém městě poblíž velkého města.

Ovšem! – tady už bylo všechno nachystáno: sedm plných talířků i ledové víno! Pustil jsem se do všeho naráz a food sloupkař na sebe nenechal čekat: piparras protknuté nakládaným dřívkem zaujaly rozdivočelou chutí pozdního léta harmonicky přecházejícího do podzimu a chopitos, které jsem dochutil uzenou solí (v Taparazzi samozřejmost!) silně připomínaly králičí ledvinky na víně, a to aniž bych je jedinkrát zapil (postačila pouhá vinná dochuť toho báječného verdeja). Chorizo a la sidra by sneslo aromatičtější cidre, ale dietní chuť nakonec vytvořila dokonalou předehru pro pincho, které se utrhlo ze řetězu a sršelo orientální výmluvností.

Zamburiňas v marinéře byly upravené přesně na skus: a nad rajčátky, z nichž byla omáčka vymačkána, musel držet ruku nějaký neřestný rajčatový Bacchus. Popis ostrosti zelených papriček pimientos di padrón, připravených raw, bych svěřil poněkud většímu spisovateli, nežli jsem sám – je mi líto. A s patatas bravas bych vůbec neztrácel čas – chystají je tu rukou tak jistou, že ruka Magdaleny Dobromily Rettigové přibližující se k hrnci je proti tomu drsnou demonstrací úbytku dopaminu.

Když padla druhá láhev verdeja, zaplatil jsem vzhledem k výkonu kuchaře i číšnice víc než přijatelných 2490 Kč a odpotácel se do svého příbytku, kde jako obvykle čekalo několik věcí: láska a hlad a nuzota a tesknota a nahota. Vysmál jsem se tomu všemu do očí a usnul. Dobré ráno.