Plinkout osídlili ve 14. století páni ze Šumvaldu. Má však i hornickou minulost
Plinkout patří k osadám položeným těsně u zlomu, který vyzdvihuje kopce Nízkého Jeseníku nad údolí Hornomoravského úvalu. Byla založena při osidlování zdejšího území, aby obyvatelé využili bohatství krajiny.
Počátky obce sahají patrně někdy do konce 13. století. Teprve k roku 1348 však máme obec poprvé zmíněnou v dochovaných listinách. Dětoch ze Sukolomi, patrně patřící k rodu vladyků ze Šumvaldu, uvádí, že je držitelem podílu v obci Plinkout.
Pozoruhodné je jméno vesnice. V minulosti jej někteří zapisovatelé uváděli také jako Pinkout, což evokuje slovo pinka – hornická jáma. V okolí Plinkoutu se skutečně těžilo. V 16. století jsou zde uváděny štoly a také hamry na zpracování vytěžených rud. Jenže ještě dávno předtím se Plinkout vždy píše v podobě s hláskou „l“. Ani pro historiky a jazykovědce nebylo určení původu jména jednoznačné. Nakonec se shodli, že by se mohlo jednat o označení plného, tedy bohatého koutu kraje. Jenže to Plinkout v počátcích své existence rozhodně nebyl, a tak se například pánové Hosák a Šrámek ve své encyklopedii pomístních jmen shodli, že naši předkové měli smysl pro černý humor a toto jméno použili ironicky pro místo, které bylo všechno, jen ne plné blahobytu.
Plinkout náležel v polovině 14. století k šumvaldskému panství. Páni ze Šumvaldu, kteří kolonizovali zdejší kraj, prosazovali osídlení slovanským obyvatelstvem, a tak i Plinkout byl patrně původně českou vesnicí. V první polovině neklidného 15. století přešlo šumvaldské panství do majetku vladyků ze Zvole, kteří je postoupili pánům z Lichtenburka. V Plinkoutu tehdy byly i drobné svobodné statky, které držela i jiná vrchnost, někdy dokonce i sedláci bez poddanské povinnosti. O něco déle držel obec rod vladyků z Miličína. Vlastnili ji až do roku 1535, kdy Ludmila z Miličína prodala nejprve polovinu panství pánům z Boskovic, kteří v roce 1548 získali i druhou polovinu.
Jan Černohorský z Boskovic v té době sídlil na nedalekém Úsově. Přesto k Úsovu přiřadil jen doly a hamry, které tehdy kolem Plinkouta existovaly, a obec samotná přináležela k hradu Sovinci, který vlastnil Kryštof z Boskovic a na Moravské Třebové. S ním přešla do majetku rodu pánů Kobylků z Kobylího a od roku 1623 i s důlními pozemky do majetku Řádu německých rytířů.
Železná ruda se tu těžila do 18. století
Obec do třicetileté války poměrně vzkvétala. Mimo dolování zde existoval i vrchnostenský svobodný dvůr, který býval na místě dnešního domu s číslem popisným 49, a také rychta, která stávala na místě domu s číslem popisným 46.
Těžba železné rudy v Plinkoutě za třicetileté války téměř zanikla. V provozu zůstalo 19 dolů, které však dokázaly vytěžit jen velmi málo rudy. Po roce 1774 zaniká těžba úplně. Dodnes však v lese nad obcí najdeme mnoho pozůstatků po dolování. Stopy najdeme i v symbolice na zdejších kamenných památkách a také v obecním znaku. U polní cesty z Dlouhé Loučky do Plinkouta v roce 1805 pohřbívali vojáky, kteří zemřeli na tyfus v lazaretu zámku v Loučce. Třicet místních obyvatel se nakazilo a zemřelo rovněž.
Došlo také ke změně národnostního složení zdejšího obyvatelstva. Už v souvislosti s rozvojem těžby se zde objevují jména německých horníků a postupně německý živel v obci převládl. Od roku 1760 se v obci vyučovalo. Budova školy byla nejprve v soukromých rukou, ta současná byla jako německá dvojtřídka dokončena v roce 1911. Do kostela však zdejší lidé stále chodili do Dlouhé Loučky. Vlastní kapli sv. Jana Nepomuckého obyvatelé obce dokončili až v roce 1887.
Po zrušení poddanství patřila obec nejprve k litovelskému okresu, po reorganizaci v roce 1908 k okresu Šternberk. Dnes je Plinkout součástí Dlouhé Loučky.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka


Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka