Pohořany byly založeny pravděpodobně jako uhlířská osada

Rozcestí v dolní části Pohořan
Rozcestí v dolní části Pohořan
0:00
/
0:00

Pohořany jsou dnes součástí nedalekých Dolan. Je to vesnice v horách a je o to pozoruhodnější, že se nachází jen asi 30 minut cesty autobusem příměstské dopravy od centra Olomouce. Dnes se jedná o vesnici s výrazným turistickým a rekreačním potenciálem, kdysi zde ale život rozhodně nebyl žádnou procházkou.

Pohořany jsou věrné svému jménu. Zástavba vesnice se skutečně vine po svahu hory Jedové mezi 500 a 600 metry nadmořské výšky. Právě 632 metrů vysoký vrchol Jedové je dominantním kopce v této části Nízkého Jeseníku, který je díky vysílači na temeni viditelný z daleka. Kdysi na vrcholu stávala dřevěná rozhledna. Dnes už na vrcholu není ani stopy. Díky výraznému odlesnění vlivem kůrovcové kalamity se dnes odsud nabízejí zajímavé rozhledy.

Samotná obec se tvořena širokou návsí a pak rozvolněnou zástavbou kolem. Obklopují ji louky a zbytky lesů. Silnice sem vedoucí je prudká a zejména v zimních měsících otestuje řidičské umění všech, kdo se vyrazí.

Vrchní nebo horní bouda už byla bohužel zbořena a zůstal zde jen rozcestník

Historie Pohořan je bohužel málo prozkoumaná. Staré listiny, které mohly o historii obce prozradit více, byly zničeny při požáru v brněnském zemském archívu.

Vrchol Jedové

I když je zdejší krajina hornatá, bez lidí rozhodně nebyla. Už na konci 13. století je v listinách zmiňovaná tzv. Jívovská cesta vedoucí z Olomouce k rudným revírům kolem Moravského Berouna a dále na sever. Vedla i kolem dnešních Pohořan, byť obec zde patrně v těch dobách neexistovala. První zmínka o ní je ve výkazu majetku náležejícího olomoucké kapitule z roku 1491, kde je uvedena polovina vsi Pohořany. Vlastníkem druhé poloviny vsi byl příslušník drobné šlechty Vavřín z Pohořan. 

Výzdoba jednoho z místních domů

Založení vsi tak lze posunout do období přelomu 14. a 15. století. Odborníci se domnívají, že v té době byly Pohořany jen malou osadou obývanou hlavně uhlíři, kteří přetvářeli bohatství dřeva na surovinu potřebnou při středověkém zpracování kovů.

Otázkou je národnostní složení nejstarších obyvatel vesnice. Vzhledem k českému pojmenování obce to byli patrně původně Moravané. Později, zejména po třicetileté válce se však obec dosídlovala německy mluvícím obyvatelstvem a její charakter se zcela změnil.

Pohořanská bouda

V 16. století už byly celé Pohořany v majetku olomoucké kapituly a v majetku církevní vrchnosti zůstaly i nadále. Později spadaly pod správu trusovického kapitulního statku a to až do roku 1850, kdy zanikla vrchnostenská správa a obec připadla do okresu Olomouc.

Pohořanská náves s prastarou lípou

V souvislosti s dějinami je nutné zmínit i časté průchody vojsk oblastí kolem Pohořan. Neexistují sice přímé důkazy o plenění v obci, vzhledem ke zmíněné stezce a některým pomístním názvům jsou však tyto události více než pravděpodobné. Vojáci přinášeli nejen násilí, ale také nakažlivé nemoci a tak se obce vždy po jejich průchodech dlouho vzpamatovávaly.

Někdejší pohořanská škola

Na konci 18. století žilo v obci 26 usedlých rodin. Živily se vesměs zemědělstvím a prací v lese. Postupně se sem rozšiřovala i domácí výroba. Zejména šití bot, tkaní lněného plátna, přadláctví a další produkce umožňovaly zdejším obyvatelům přežít těžká období. Později se místní lidé vydávali za prací do okolních měst. Od roku 1780 se v Pohořanech vyučovalo a od roku 1938 zde stojí někdejší školní budova, kterou mnoho Olomoučanů pamatuje jako turistickou základnu.

Rozcestník v horní části obce

Po roce 1938 se Pohořany staly součástí Velkoněmecké říše a za osm let odsud byli nuceni odejít původní obyvatelé. Obec ztratila samostatnost a vylidňovala se. Zachránili to chalupáři a v poslední době zájem o bydlení zde opět vzrůstá.

Zvonice pochází z dvacátých let

A co je zde k vidění? Třeba dřevěná zvonice postavená v roce 1925, Boží muka u někdejší Horní boudy a také dva poměrně zvláštní pomníky osvoboditelům a českým Pohořanům. Horní bouda byla nedávno zbořena a tak ze dvou pozoruhodných zájezdních hostinců dnes funguje již jen Dolní bouda poprvé zmíněna již v roce 1372.