Pojďme si víc hrát. Hra vytváří důležitý společný svět, říká psycholog Lubomír Smékal. S Miroslavem Krobotem napsali Velikou premiéru

Psycholog Lubomír Smékal a režisér Miroslav Krobot|foto:Naďa Krásná, Český rozhlas

Díra u Hanušovic, Kvarteto a teď Velká premiéra. To jsou filmy režiséra Miroslava Krobota, na kterých se coby spoluautor scénáře podílel psycholog a host vltavské Vizitky Lubomír Smékal. S panem Krobotem ho pojí dlouholeté přátelství, ostatně znají se a společně píší už od zábřežské základní školy. Zatímco Miroslav Krobot má větší cit pro dramatičnost situací, pan Smékal se prý i díky své profesi dokáže při psaní scénáře lépe vcítit do jednotlivých postav. Důležitá je pro něj ale také hra, se kterou pracuje ve své psychologické praxi. „Z dnešní doby mám technicistní pocit, cítím, že se hrozně moc úkolujeme. Byl bych rád, kdybychom si více hráli,“ říká.

Čtěte také

Tolik klaunů má málokterý národ, jsme jimi odkojení už od dob Jana Wericha, říká Miroslav Krobot

Hra je pro něj spojená s pocitem svobody, a jak zdůrazňuje, rozhodně není synonymem nezodpovědnosti. „Pro někoho sice může být hra peklo, protože v ní chybí jasné hranice, které by člověka vedly. Já ale měl štěstí, že pro mě to ohrožující nebylo, a dnes vnímám hru jako důležitý prvek terapie. Ve své psychologické praxi s klientem v rámci terapie vytváříme různé situace, jakýsi společný svět, ve kterém sdílíme čas a prostor, což je u pomáhajících profesí důležité. Ostatně stejně jako u filmu, i při jeho psaní myslíme na to, že vytváříme svět, který budeme spoluprožívat s divákem,“ vysvětluje. 

Začalo to nesmyslnými analýzami

Ve Vizitce mluvil také o divadelně-taneční adaptaci Honey, v níž spolupracovalo Krobotovo Dejvické divadlo a soubor Cirk La Putyka. Děj byl inspirován dívkou – společnicí a jejím dramatickým příběhem, jak ale Lubomír Smékal říká, je vázán mlčenlivostí. Situace, které do výsledného scénáře dodal, tak byly spíš mixem různých postav, s nimiž se v psychologické praxi setkal. Ostatně s divadlem by v jejich případě nemusel být konec, v Olomouci totiž dvojka Smékal – Krobot plánuje otevřít scénu, na které by pokračovali s autorskou tvorbou.

Z inscenace Honey|foto:Hynek Glos, Tiskový servis Dejvického divadla

V současné době má Lubomír Smékal vlastní psychologickou praxi. Obor studoval na konci 70. let v Olomouci, jeho první práce ale spočívala v 70. letech v podniku ZPA Praha Nusle v abstraktní pozici psycholog práce. „Nechali mě dělat analýzy nesmyslných věcí, které nikdy nebyly použity, ale během roku jsem se tam seznámil se zajímavými lidmi,“ říká. V hanácké metropoli, kam se pak přesunul, nemohl sehnat místo, a tak roznášel telegramy, přičemž tučná dýška mu pomohla k relativně slušným penězům. „Jednou jsem nesl telegram do Manželské poradny Olomouc. Hned jsem se začal zajímat, jestli bych tam nemohl zůstat,“ vzpomíná. Možnost byla a Lubomír Smékal se tak stal, aniž by to věděl, součástí téměř undergroundové skupiny v čele s nestorkou oboru rodinné psychologie Agnesou Mrázkovou. Pracoval tam od konce 70. až do poloviny 90. let, kdy se osamostatnil (a kdy si také v Americe udělal kurz aquabioenergetiky). Na čas strávený v poradně vzpomíná jako na dobu velké volnosti.