Poslední fort na obranu olomoucké pevnosti je ukryt za Radíkovem

8. květen 2017

Neznalý turista by mohl náhodou objevit u lesní pěšiny poblíž radíkovské věže sráz do vyzděného příkopu. V době stavby pevnůstky tu lesy nebyly a fort byl zapuštěn do terénu, aby ze strany předpokládaného příchodu pruských vojsk nebyl viděn.

Byl vybudován jako poslední předsunutý objekt Císařsko-královské olomoucké pevnosti. Měl být součástí festu složeného ze čtyř staveb. To se dozvídáme od našeho hlavního průvodce další reportáží Přímo z místa předsedy spolku Fort Radíkov Jana Bednáře.

„Úmysl začít stavět fortové opevnění přišel hned po obléhání města Pruskou armádou. První dva forty na Tabulovém vrchu a Šibeničním vrchu, kde v roce 1758 stála pruská děla, se stavěly v letech 1839 až 1845,“ podotýká historik Ján Kadlec, který nás na exkurzi doprovází.

„S vývojem dělostřelectva se přistoupilo k budování fortového věnce. Nakonec bylo postaveno v okolí Olomouce dvaadvacet fortů. V roce 1853 byl dostavěn fort číslo XVII. v Křelově. Poté se zjistilo, že kanony střílejí dál a přesněji. Proto bylo potřeba obranu vzdálit od Olomouce a měly se stavět tři uskupení několika fortů nazývané festy. Postaven byl ovšem asi deset kilometrů od města na kopci vysokém 444 metrů pouze radíkovský fort. Stavba započala v roce 1871 a po třech letech už byl objekt bojeschopný,“ dozvídáme se od Jana Bednáře.

Pozůstatky kaponiery v suchém příkopu

Vcházíme do místnosti, kde je vybudováno minimuzeum. Skláníme se nad modelem objektu, v němž se nacházíme. Vidíme šestibokou stavbu obehnanou sedm set padesát metrů dlouhým takzvaným suchým příkopem. Vracíme se zpět do průchodu v týlovém objektu, kde si všímáme dlouhé úzké chodbičky s odvodňovací drážkou, která sváděla vodu do jednoho dvou rezervoárů.

Procházíme tunelem do skalnatého příkopu, takzvané vnitřní kryté cesty, a v severozápadní části, odkud by se očekával příchod nepřítele, nahlížíme do jednoho ze čtyř podzemních skladů, který byl na druhé straně opatřen výtahovou šachtou. Tou by se dopravovala munice k dělům rozestavěným v palebných pozicích na valu.

Podzemní chodba

Vstupujeme do další, šedesát čtyři metry dlouhé podzemní chodby, a na druhé straně se dostáváme ke střeleckým galeriím vedoucím do vnějšího příkopu. V galerii vidíme ven třemi střílnami, nahoře je ještě okénko pro odvod jedovatých zplodin ze střelného prachu. Dostáváme se ven na místo, kde se dochovaly zbytky kaponiéry. V ní se nacházely pozice pro čtyři kanony, i střelce s puškami. Střelci z této vysunuté stavbičky mohli kontrolovat prostor příkopu na obou stranách. Celkem tu byly kaponiéry tři.

Dále si všímáme čtyřicet metrů dlouhé vyzděné odvodňovací štoly a pokračujeme nahoru na hlavní val. „Terén na valu je velice členitý z důvodu ochrany jednotlivých kanonů. Stanoviště jsou oddělena takzvanými zemními traverzami. Děla byla schopna bránit prostor v okruhu sedmi kilometrů. Na vyvýšenině v centru pevnůstky prý měla stát i věž se dvěma rameny, z níž by bylo možné komunikovat s plánovanými okolními objekty “ popisuje náš hlavní průvodce.

Odvodňovací štola v suchém příkopu

Další obranné stavby původně zamýšleného festu ale, jak už jsme zmínili, nebyly vybudovány. „Obecně bychom mohli říci, že pevnosti měly smysl, pokud odpovídaly době, to znamená, že byly moderně vybaveny a také, když odpovídaly politické situaci. Ta situace se zásadně změnila. V roce 1866 byla poslední válka mezi Pruskem a Rakouskem, kterou Rakousko prohrálo. Poté nastal vzestup Pruska a koncem sedmdesátých let devatenáctého století se z nepřítele stal přítel. A druhá otázka byla technická. Přijela dvorská komise z Vídně, rozhodnout, jestli se má pevnost modernizovat. Jestli ji vybavit moderní technikou, betonovými částmi, litinovými věžemi a tak podobně. A bylo rozhodnuto, že olomoucká pevnost bude zrušena,“ dodává historik Ján Kadlec.

Dodnes nám tu po ní zbyl u nás výjimečně dochovaný systém vojenských památek.

Model pevnůstky
autor: Aleš Spurný
Spustit audio