Praha má ulici Nicolase Wintona, jak uzdravit blízkovýchodní trauma a zachraňte synagogu ve Volyni

Prahu navštívil Wintonův „syn“ John Fieldsend

Praha hostila tento týden vzácnou návštěvu. Slavnostního pojmenování nové ulice v pražských Bubnech po siru Nicolasi Wintonovi se totiž účastnilo několik dosud žijících dětí, které takzvanými Kindertrasporty odvezl před nacistickým pronásledováním do Velké Británie. Jedním z nich byl i John Fieldsend, který se narodil v Československu v roce 1931 jako Hans Heinrich Feige. Jak vzpomíná na své dětství?

„Nejdřív bylo moc dobré. Měli jsme krásnou rodinu. Narodil jsem se ve Vítkově u Opavy, ale žili jsme v Drážďanech. Ve Vítkově bydleli moji prarodiče, tak jsme k nim často jezdili na prázdniny. Všechno se najednou změnilo v roce 1933. Nežili jsme nijak židovsky, ani naši přátelé většinou nebyli Židé. A najednou se z nich stali nacisté. A tak jsme se jednou v noci sebrali a odjeli do Vítkova k našim prarodičům. Tam jsme se měli dobře až do chvíle, než nacisté obsadili Sudety. Nakonec tatínek řekl mně a mému bratrovi Arthurovi: ,Pojedete do země, která se jmenuje Anglie. My s vámi jet nemůžeme, ale jednou se vrátíte nebo my přijedeme za vámi.‘ A tak nás rodiče na vítkovském nádraží posadili na vlak a tiše jsme se rozloučili. Když se vlak rozjel, maminka si rychle sundala hodinky a podala mi je na památku. Tehdy jsem tomu nerozuměl,“ vzpomíná jeden z Wintonových dětí John Fieldsend.

Příští týden také se svou rodinou položí Stolpersteiny před dům ve Vítkově u Opavy, ve kterém s rodiči a prarodiči bydlel.

Pamatuje si něco z cesty? Jak to vypadalo v Anglii? A Jaký vlastně byl Nicolas Winton, se kterým se Fieldsend velmi dobře znal? Poslechněte si celý rozhovor.

Proč konflikt na Blízkém východě budí mimořádné emoce

Jedním z hlavních témat právě skončeného brněnského Štetl Festu bylo trauma. Kromě zranění minulých se nešlo nedotknout traumatu, které přináší aktuální dění v Izraeli a Gaze. O tom, proč tento konflikt budí mimořádné emoce také u nás a zda je naděje na mírové vyústění celé situace, diskutovali na festivalu dva hosté. A to ředitelka Herzlova centra izraelských studií na Univerzitě Karlově Irena Kalhousová a redaktor České televize Jakub Szántó. Diskusi navštívila Martina Pouchlá.

„Konflikt přitahuje pozornost, zejména proto, že se odehrává v místech, které západní společnost považuje za kolébku své kultury,“ míní Irena Kalhousová.

Do kontrastu akademička dává Jemen s dlouhotrvající občanskou válkou, nebo Sudán, kde se odehrává vraždění, masové vysídlování, násilí na ženách, hlad a cholera. Tamní dění nicméně nevyvolává tolik emocí v tuzemském internetovém ani veřejném prostoru. K Židům podle ní máme všichni nějaký vztah a často se překlápí do vztahu ke státu Izrael.

Podobně to vidí také Jakub Szántó: „Izrael prostě jako nám zastupuje Kal Gadot a štíhlý krásný sexy voják, který bojuje proti teroristům, nebo naopak to jsou ti zlí Židé, kteří věci ovládají.“

A Kalhousová dodává, že v rámci kritické sociální teorie pak pro mnohé Izrael symbolizuje bohatý, bílý, západní element, který utiskuje chudé Palestince. Nicméně jak Palestinci, tak Izraelci mají společné to, že jejich společnosti jsou hluboce traumatizované.

Co pro obě společnosti trauma znamená? Jak s ním pracovat? A existuje nějaký příklad v historii, kdy se podařilo vzájemná zranění uzdravit? Poslechněte si celý příspěvek Martiny Pouchlé.

Přispěte na obnovu synagogy ve Volyni

Nejdřív bylo třeba zazdít všechna okna a zbourat aron ha-kodeš, kam se ukládá svitek Tóry. To aby v unikátní empírové synagoze ve Volyni u Strakonic mohlo v 50. letech minulého století vzniknout kino. A to ještě není všechno. Stavba z roku 1840 od 90. let sloužila po tři dekády jako diskotéka. Teď je možnost to napravit. A to díky neziskové organizaci Synagoga Volyně, která právě pořádá sbírku na serveru Donio. S její zakladatelkou Karolína Hoňkovou Radilovou natáčela Daniela Brůhová.

„Před dvěma lety jsem založila neziskovou organizaci Synagoga ve Volyni. Její náplní je rekonstrukce budovy spolu s vybudováním kulturního centra pro požádání koncertu, výstav, stálé expozice. Tady bychom se chtěli zaměřit na vytvoření stálé expozice diskriminace minorit, antisemitismu a holokaustu. A udělat tam v dobovém interiéru nějakou expozici pro děti,“ vypočítává Hoňková Radilová.

V současné době rekonstruujete prostor, který byl diskotékou. Jak to tam vypadá? „Kobercová krytina byla natlučená na latích, které byly na reliéfech a původní výmalbě, včetně stropu. Tak došlo k vyčištění a odvozu několika kontejnerů odpadu. Začali jsme už také s prezentací prostoru synagogy místním obyvatelům,“ dodává Karolína Hoňková Radilová.

Co vše už v synagoze proběhlo? A jak na aktivity neziskovky reagují místní obyvatelé?

Poslechněte si celý magazín Šalom alejchem.