Příběh zdravotní sestry: Měla jsem pocit, že dělám něco pro to, aby covid nebyl

V Karlovarském kraji je sice epidemie koronaviru na ústupu, práce pro zdravotníky tím ale nekončí. Protože jich je málo, vypomáhají v očkovacích i testovacích místech  jako dobrovolníci. Většina z nich má navíc za sebou péči o covid pozitivní pacienty. Jak říkají, bylo to pro ně nejtěžší a nejsmutnější období. I když už se vrátili na svá původní oddělení, na posledních 14 měsíců zapomenout nemůžou.

„Začala jsem pomáhat hned, jak začala covidová pandemie. Pracovala jsem denní i noční služby na covidových oddělení. Bylo to pro mě první setkání se smrtí, takže opravdu nelehké. Ti lidé byli strašně vděční za jakoukoliv pomoc a podporu. Povídali jsme si s nimi, četli jim knížky, snažili jsme se je trochu zabavit, protože ležet na covidové jednotce pro ně nebylo jednoduché,“ vzpomíná Pavlína Řezáčová, staniční sestra dětského oddělení Karlovarské krajské nemocnice.

Smutné vzpomínky a šťastný návrat

Zážitků, na které jen tak nezapomene má díky této zkušenosti hned několik, bohužel převažují velmi smutné vzpomínky. „Jeden den jsem se starala o stařenku, která se usmívala, byla vděčná. Povídali jsme si o jejím životě, rodině, těšila se domů, a jak si bude užívat života. Druhý den jsem přišla ráno na službu a zjistila, že ta úžasná stařenka už tam není. To pro mě byla strašná rána, bolest. Je to ve mně pořád a asi zůstane navždycky,“ líčí se slzami v očích sestra.

Na podzim loňského roku se situace v Karlovarském kraji začala rapidně zhoršovat. Nemocných lidí přibývalo. „Hodně jsme se báli, protože jsme si neuměli představit, jak to bude dál. Báli jsme se, že to bude horší a horší, proto jsme teď opravdu šťastní, že ta nejhorší doba je od nás pryč,“ říká.

Pavlína Řezáčová je šťastná, že opět může pomáhat malým pacientům na dětském oddělení|foto:Andrea Strohmaierová, Český rozhlas

„Jsem šťastná, že naše dětské oddělení už může fungovat ve starých kolejích a můžeme tady pro dětičky být,“ dodává Pavlína. Zrušením covidových jednotek v nemocnici ale práce pro zdravotníky nekončí. Protože je sester i lékařů málo, řada z nich vypomáhá v očkovacích i testovacích center.

„Sloužím dvakrát až třikrát týdně. Vstávám v pět hodin do práce jako staniční sestra a odpoledne jdu do očkovacího centra, kde jsem až do osmi do večera. Měla jsem pocit, že dělám něco pro to, aby tady covid nebyl a mohli jsme se vrátit do normálního života,“ uzavřela sestra.