První vandr nalezený na stránkách cancáku po čtyřiceti letech jako by to bylo včera

Můj první vandr se mi téměř vykouřil z hlavy, až jsem nedávno někde v hospůdce hrál na kytaru dávno zapomenutou píseň Wabiho Daňka Fotky. Připomenulo mi to, že jsem si také psával cancák, pro neznalé tedy deník z cest, a že by měl ještě někde být. Našel jsem ho na dně knihovny, obalený v kožených deskách, a když jsem ho otevřel, vypadlo na mě několik svatebních oznámení, dva lístky na pět piv a jeden rum, poslední podrav z vojny a pak fotka dvou ušatých kluků pod rozhlednou na Lázku. A zápis, kde hrdě káži, že jsme 8. 10. 1983 hrdě pokořili nejvyšší horu Zábřežské vrchoviny. O kus dál ležely zmačkané spacáky, termoska a konzerva maďarského lanšmítu. A tvářili jsme se drsně! Já a Ruprecht. Zmizel někde v Británii a neslyšel jsem o něm přes dvacet let.

Cesta se mi vybavovala pomaleji, ale přece. Vyrazili jsme ráno ze Zábřeha. Sraz byl u hospody U Bořin (dnes je z ní modlitebna a sborový dům) a pak jsme zamířili lesem kolem lihovaru až na rozcestí Na Horách. Odtud přes Václavov do Jedlí ke kapličce pod Křížovou horou. Mimochodem, šli jsme po zelené a ta tam pořád vede. V Jedlí jsme nakoukli do hospody, ale byla ještě zavřená, tak jsme se promotali kolem kostela za JZD a kolem křížku jsme došlapali na Pálenou horu. Znal jsem to tam dobře, ale nikdy jsem nevěděl, že tam je samota.
Stále nás vedla zelená až do údolí Březné k nejjižnějšímu domu Štítů – k Jeschkově pile. Jezdíval jsem kolem k babičce autobusem, ale nikdy jsem si nevšimnul, jak krásná socha Nejsvětější Trojice tam stojí.

Ve Štítech na náměstí nás konečně přivítala hospoda Tatran. Dnes už neexistuje, ale tehdy to byla klasická čtyřka s obsluhou. Na pivo jsme neměli nárok, takže dvě točené kofoly a nenápadné odskočení si do sámošky pro čtyři lahváče a placatici rumu. Na dotaz komu to kupuju, jsem hrdě odpověděl, že tátovi na chatu Pod Šindelákem. Věděli kde to je a neptali se. Pak jsme se vydali po červené. Opět ještě existuje. Kolem koupaliště, dnešního Acrobat parku na samoty na Hranicích a pak do Cotkytle. I tam ještě stávala hospoda tak jsme se zastavili na tlačenku a čaj.
Na Lázek jsme dorazili v podvečer. Nikdo tam nebyl, tak jsme si rozdělali oheň, opekli kabanos a poté, co jsme se notně zbořili ze dvou piv a dvou loků rumu jsme šli spát.
Bylo to fajn, spacák z padesátých let zděděný po tátovi krásně hřál a obal na něj ušitý z celty jej chránil před vlhkem. Pod zády jsme měli igelit a první karimatky z NDR.

V noci se vyčasilo, ochladilo a já poprvé viděl miliony hvězd přímo ze spacáku. Tohoto pohledu jsem se dodnes nenabažil. I proto mě to courání krajinou pořád baví.
No ráno už tak romantické nebylo. Zima, lehce pod nulou, všechno ztuhlé, v botách jinovatka a oheň nešlo zapálit. Nakonec se podařilo, uvařili jsme v ešusu čaj, pojedli lanšmít a udělali pár fotek. A vydali se po červené do Zábřeha. Přes Strážnou, po Kirchstrasse kolem lichtenštejnského památníku a legendární Cukrové boudy do Hoštejna. Byla neděle a lidé chodili z kostela sv. Anny na pivo k Blaháčkům. Tamní nudlová polévka a řízek stály za zbytek peněz.
Nadlábli jsme se tak, že jsme chvilku zvažovali cestu na nádraží na osobák do Zábřeha, ale hrdost zvítězila. Vyšplhali jsme do Kosova a pak sestoupili do Růžového údolí. Tamní hostinec byl naštěstí zavřený, patrně tam den před tím byla nějaká akce, a tak jsme se rychle vypravili, stále po červené turistické značce na Klárinku a pak už pěkně po Sokolské ulici zpět do centra Zábřeha.

V parku u kostela sv. Barbory jsme provedli usnesení a závěr. Bolely nás nohy, ale byli jsme před kámoši drsňáci. Následná vyprávění v partě pak tento trek proměnila v drsný přechod Aljašky uprostřed arktické zimy a v době přemnožení medvědů všech barev a velikostí. Jak praví jeden můj dávný kamarád, příběh nemusí být pravdivý, hlavně když je dobrej.
Dnes, po více než 40 letech se krajina hodně proměnila. Bohužel, jestli bychom si teď mohli někde po cestě dát kofolu a tlačenku si už vůbec nejsem jistý, tolik hospod už vzal čas a s nimi i příběhy a vzpomínky, které se tam odehrály. Jen jedna jistota ještě stále existuje – turistické značky. Vedou vesměs stále stejnou cestou jako před mnoha lety. Je na ně spoleh, větší než na děravou lidskou paměť.