Raketa do Charkova doletí za 50 vteřin, utíkat do krytu nemá smysl, popisuje spisovatelka Pekárková

Jak hrozná situace ve městě je, si prý člověk nejlépe uvědomí poté, co z bezprostředně ohrožené oblasti odjede. Kryty zejí prázdnotou, nanejvýš v nich občas přespí bezdomovec, a i lidé s dětmi zůstávají na ulici, protože se jim nevyplatí běžet se do nich schovat.

Čtěte také

„Bez zbraní budeme jen umírat.“ Na Ukrajině panuje rozčarování, že svět se dívá jinam, popisuje Boháč

„My jsme byli v Charkově 14 dní, oni to zažívají přes dva roky a nemají tušení, jak dlouho to ještě potrvá. Kdo neodjede, snaží se za každou cenu přizpůsobit tomu, že takhle to prostě je,“ dodává.

Následky bombardování se rychle odklízejí, všudypřítomné jsou ale poškozené budovy a okna zadělaná dřevotřískovými deskami. Zejména centrum města bylo na začátku války silně bombardované, na ulicích je jen málo lidí a obchody a restaurace jsou zabarikádované.

„Divadlo se hraje v podzemí ve sklepích a polosklepích a většinou tajně, aby do toho Rusové nebouchli, když je tam hodně lidí zajímajících se o kulturu. Protože z velké části je to válka kulturní,“ zdůrazňuje Pekárková.

Pánbůh by se zlobil

Podle místních je ve městě také řada zrádců stojících na straně Rusů, případně se jimi nechávají uplatit, aby umisťovali naváděcí majáky pro řízené střely. Takto se podařilo zasáhnout třeba televizní věž, která měla jen půl druhého metru v průměru.

Čtěte také

Ukrajina musí vyhrát. Nebo to udržet tak, ať se Rusové nedostanou na hranici Čiernej pri Čope, varuje analytik Votápek

„Ruská propaganda je neskutečně silná, takže v některých vesnicích, ve kterých jsme byli, údajně lidé čekají, jestli se nepřiblíží fronta, protože Rusové rozdávají pasy. A myslí si, že je to výhodné, i když chlap pod 60 může být okamžitě povolán do války. Ale to oni nechtějí vědět, spousta lidí se zdá opravdu velmi nevzdělaná,“ popisuje Pekárková.

Dobrovolníci se snaží obyvatele ohrožených oblastí, kde snadno mohou přijít o život kvůli zbloudilé kulce, dostat do bezpečí téměř násilím. „Lidé odmítají, protože se prý na tom místě narodili a pánbůh by se zlobil, kdyby chtěli zemřít na jiném. Za těchto podmínek ani nemůžete dělat žádnou statistiku ohledně toho, jestli je někdo proruský nebo proukrajinský, vše to jsou jen odhady,“ doplňuje.

O svých zážitcích hodlá psát pro rozhlas, ale neplánuje nic rozsáhlejšího než povídku: „Nejsem typ spisovatele, co někam jede na týden a napíše o tom 500stránkovou knihu. Neustále si uvědomuji, že situace je mnohem složitější, než vědí místní, natož člověk, který přijede na pouhých 14 dní,“ uzavírá.

Jaká je nyní nálada mezi Ukrajinci? Poslechněte si celý rozhovor v Interview Plus.