Ranní úvaha Ivana Šterna: Chvála Josefa Švejka

Kdykoli takové hodnocení slyším, mám z toho ujímání. Provokativně si říkám: Kéž bychom švejky opravdu byli! My ale jimi nejsme. Pojmenování používáme proto, že jsme mnozí dodnes Haškova Švejka nepochopili.

Jak bychom také mohli, když se mnozí čeští vzdělanci vytahují s tím, že Haškův pokleslý román nečetli, ani číst nehodlají. Nijak jim to nebrání, aby sdíleli pohoršení, jež Švejk měl vzbuzovat u lidí, které Václav Černý tak trefně nazval „čecháčci“.

Kdo je to Švejk? Postava vymykající se z doby, v níž žije. Upřímně sdílí hodnoty a postoje, jimiž se doba holedbá. Současně ale táž doba na sebe pokoutně, i na nás, pomrkává, že to s těmi hodnotami tak žhavé nebude. Vzpomeňme jen soudní psychiatry, kteří měli Švejka vyšetřit a usoudili u něho na vrozený kretenismus. Švejk, vstupuje do místnosti a vida portrét císaře, zvolal „Ať žije císař František Josef!“

Ranní úvaha Ivana Šterna: Zrození Masarykova nového spojence v roce 1917

Psal se třetí rok války. Rakousko mělo vůbec poslední možnost, jak si znovuzískat důvěru u zdejších politiků.

To, co se potměšilé a odcizené době zdálo jako projev kretenismu, bylo v případě Švejkově projevem upřímného a přesvědčeného vlasteneckého citu, rakouského vlastenectví. V době všeobecného předstírání a lhaní si do kapsy, byl Švejk bezprostřednost a upřímnost sama.

Zdánlivě naivní projevy jeho odhodlání obětovat se pro císaře pána proto budily buď dojem, že se všemu vysmívá, anebo působily dojmem jeho naprostého zhloupnutí. V tom se zdánlivě podobal kadetu Bieglerovi, jenž je odpudivý právě svým nadšeným rakušáctvím. Na rozdíl od Švejka, bytosti mnohovrstevné, vstřícné a otevřené, kadet Biegler je ale jednorozměrným a tupým blbem.

Ranní úvaha Ivana Šterna: Kouzelná moc německých financí a Leninova revoluce

Uplynulo sto let od chvil, kdy zdejší deníky s nadšením psaly o petrohradském bolševickém převratu, sdělujíce svým čtenářům, že snaha nastolit mír po třech letech kruté války přichází nadějeplně tamodsud.

Navzdory vlastenectví Švejk dokáže se svými společníky vést i velezrádné řeči, jako že to Rakousko projede, či pomlouvat panovnický dům včetně samotného Františka Josefa. Účast na velezrádných řečech nechápe jako protimluv, ale jako vhodný doplněk. Nemluvě již o jeho snaze nekazit zábavu a o jeho snášenlivém postoji k druhým, dopřávajícím jim, říkat si, co se jim zamane.

Jak jinak vysvětlíme jeho přátelství, jež mu projevuje jednoroční dobrovolník Marek? Věčný arestant a potížista, nehodlající pucovat ani sto, ani jeden hajzl, jak káže plukovník Schröder? Marek jako vybíravý intelektuál by si k tělu rozhodně nepustil ubohého čecháčka.

Ranní úvaha Ivana Šterna: Cenzura za války, Bohumír Šmeral a hrabata Stürghk a Tisza

Je tomu bezmála na den sto let, kdy rakouské noviny uveřejnily výtah z řeči poslance Bohumíra Šmerala na zasedání rakouského parlamentu.

Kdybychom se opravdu chtěli pomluvit a vyjádřit to, co v nás osudově dříme a občas se odpudivě projevuje, měli bychom o sobě mluvit jako o poručících dubech. Psáno s malým „p“ a malým „d“.

Doba současná nás o tom přesvědčuje. Nebo snad chcete tvrdit, že se jako národ nejvíce nestýkáme, jak píše Jaroslav Hašek, s největšími pitomci na okrese? A že s nimi je nám již všechno jasné?

Nepobíháme snad po Evropě a pokřikujíce vlevo, vpravo: „Znáte nás? Vy nás neznáte, vy oslové! Ale až nás poznáte, donutíme vás až k pláči!“

Jaroslav Hašek, když vymýšlel postavu Švejka, dával do podtitulku pojmenování  „pitomec u kumpanie“ ne proto, že by jím Švejk opravdu byl. Provokoval tak okolí. A ono sednuvši Haškovi na vějičku, ošklíbajíc se nad Švejkem, dodnes prokazuje, že onu roli u kumpanie sehrává spíš samo.