Ranní úvaha Martina Nawratha: Přes generace

Řada běžných lidí je v Tibetu alespoň zevrubně obeznámena s tím, co se děje s člověkem při umírání. Co člověk prožívá, jak se cítí, jaký zažívá strach, nejistotu a jak může být užitečné, jsou-li kolem něj lidé, kteří o tomto procesu ví a umí umírajícího touto nejtěžší životní zkouškou provést.

Nemusíme si Tibet idealizovat, nemusíme být budhisté a možná ani věřící, přesto nás tato skutečnost může oslovit. Provázet své blízké umíráním je pro každého asi ta emočně nejnáročnější životní situace. Přesto nás na ni nikdo nepřipravuje. Není to součástí kultury, vzdělávání ani života.

Když jsem o tom přemýšlel, zacloumala se mnou najednou zlost. Uvědomil jsem si, že jednou z hodnot, kterou nám komunisté brutálně vyrvali ze života, ale o které v urputném obnovování kapitalismu a demokracie  tolik nehovoříme, je víra. Nejde mi teď o nějaké organizované náboženství. To svým způsobem přežilo.

Ranní úvaha Martina Nawratha: Chybějící příběh

• Upravit

Nedávno jsem někde ve vesmíru virtuální reality zahlédl výzvu ke zrušení Vánoc a Velikonoc.

Jde mi o cílené a systematické vyhošťování myšlenek, souvisejících s věcmi mezi nebem a zemí z běžně prožívaného veřejného prostoru. Pro řadu z nás i našich rodičů se nevíra a nepřítomnost žitého a viditelného náboženství staly chlebem, který jsme jedli, vodou kterou jsme pili, vzduchem, který jsme dýchali. Když vůbec neznáte to, co vám chybí, nechybí vám to.

V záchvatu této zuřivosti jsem chtěl začít psát nějaký otevřený dopis, ve kterém bych se z této zlosti komunistům vyzpovídal a přičetl jim toto velké zlo, kterého se dopustili. Mnoha umírajícím zcizili možnost být provázeni v nejbolestnější chvíli svého života přiměřeným způsobem. Nazvali náboženství opiem, aby toto opium nahradili ideologickou drogou vlastní výroby, která s velkou silou změnila myšlení milionů lidí.

Ranní úvaha Martina Nawratha: Viděno dušičkově

• Upravit

Podzim přichází někdy velmi pozvolně. Vkrádá se mezi letní dny, aby postupně převzal vládu.

Když bych takový dopis psal, začalo by mě ale pravděpodobně něco brzdit. Připustil bych, že vyhoštění víry z našeho života není jen věcí komunismu, že jej přinesly už doby předchozí. A tak by mi nezbylo, než oprávněné rozhořčení na chvíli opustit. Nezbylo by mi než uznat, že bych se musel rozhořčit ještě víc, hlouběji, ale o to beznadějněji. Měl bych se zlobit na dějiny? Na konkrétní postavy evropské kultury, které nás zbavily boha?

Tímto uvědoměním ale ona zlost zcela nemizí. Možná se částečně mění na hluboký smutek. Smutek, který stále pozoruje ty směsice pseudoobřadů naší doby, ve kterých se angažuje tak křehký útvar, kterým je stát. Útvar, který s rozměrem věčnosti nemá nic společného, a proto obřadům nemá co z věčnosti nabídnout. Vítáním občánků počínaje a pohřby konče. Ano, už se to mění, už to máme více ve své moci, už to můžeme dělat jinak.

Ranní úvaha Martina Nawratha: Otcem

• Upravit

Je večer. Pomalu usínám. V ruce držím drobnou ruku své dcery. Ještě nespí, ale podle drobných pohybů prstů cítím, že ji spánek pomalu přemáhá. Na rozdíl ode mne.

Co ale naši nejbližší předci, kteří v době komunismu uvízli a jejichž životy byly v rozměru věčnosti ukradeny? Z úcty k nim a v důvěře v relativitu času pro ně můžeme alespoň hledat odpovědi na otázky, které po nich zůstaly a které sami nebyly sto zodpovědět. Proč se pro nás vyprázdnil obsah křesťanské kultury, ve které jsme tak dlouho žili? Proč jsme tak snadno přijali víru opřenou pouze o sílu pracujícího lidu? O jaké hodnoty skutečně, každodenně a prakticky opíráme své životy?

Jak je z polistopadového vývoje zřejmé, nejsou to otázky pouze jedné či dvou generací. Jsou nadčasové. Ale odpovídat je třeba tady a teď, svým předkům a prapředkům. Vykonávat jakousi zádušní mši za nezodpovězené otázky. Takové mše mohu proměnit naši kulturu v takovou, která si znovu uvědomí skutečnost duše, se kterou zdá se v Tibetu žít nepřestali a která je jedinou odpovědí smrti.