Ranní úvaha Petra Viziny: Bohočlověk Pavla Brázdy
Týden před štědrým dnem zemřel v Praze malíř Pavel Brázda.
Zemřel v jedenadevadesáti, sytý dnů, jak se o tomto věku píše v Bibli. Slyším, jak by mi na takové odkazování na Písmo svaté s lehkou ironií odpověděl. Pavel Brázda totiž s myšlenkou Boha celoživotně zápasil a nenechával si to pro sebe.
Víra vyvolávala mezi ním a Pavlovou ženou, malířkou Věrou Novákovou, která je křesťankou, napětí. Společně nakonec nesli to napětí v manželství neuvěřitelných 67 let. Byla to, ještě nedávno, zábavná podívaná – Pavel své ženě ve veřejné debatě nejprve sarkasticky oponuje poukazem na nesmyslnost organizovaného náboženství, aby se jedním dechem, když nemůže z paměti vylovit jakési jméno, odvolal k její laskavosti: Pomoz mi, Věro...
Ti dva si při kádrování po osmačtyřicátém roce zvolili společný osud uměleckých outsiderů, vyřazených ze studia i z profese. Existenciální postoje Pavla Brázdy a Věry Novákové přesto nemohly být rozdílnější: Zatímco Věra se počátkem perzekucí obrací k Bohu, Pavel se naopak utvrzuje ve svém postoji umělecké autonomie, kterou nehodlá kompromitovat sympatiemi s jakoukoliv ideologií, včetně té křesťanské.
Věra, na jednu stranu, chápe zrůdnost nacismu a poté i stalinismu jako krvežíznivé modlářství a pýchu stavící se proti Bohu, skutečné záruce svobody člověka. Pavel, na stranu druhou, Věře namítá, že myšlenka Boha naopak svobodu člověka vždy omezuje, stejně jako Církev, ta totalitní organizace.
Kontrast postojů uvnitř uměleckého manželství vynikne, pakliže porovnáme dvě malby Věry Novákové a Pavla Brázdy z počátku 50. let. V době, kdy v Praze na Letné roste monstrózní Stalinův pomník, Věra maluje obraz nazvaný Tak končí sláva světa. Vidíme biblický motiv anděla s plamenným mečem, vyhánějící člověka, tedy muže a ženu, z ráje. Zbožštění Hitlera a Stalina, pro Věru katastrofu biblických měřítek, na obraze doprovází skeptický vzkaz lidské všemohoucnosti. Pomineš!
Ranní úvaha Petra Viziny: Pískající ucho vesmíru
Hudebník David Byrne a skladatel Brian Eno spolu kdysi, začátkem 80. let natočili album, které mě, už jako dospělého, okamžitě vrátilo do dětství. Na desce nazvané My Life in the Bush of Ghosts totiž znějí neznámé hlasy nahrané z rádia.
Naproti tomu Pavel maluje ve čtyřiapadesátém postavu Velkého astronauta, který nebojácně vztahuje ruce vzhůru, k symbolu nekonečna. Člověk dokáže probádat vesmír vlastním rozumem a technickým pokrokem. Proti Věřině prorocké skepsi Pavlova optimistická víra v člověka.
Tohle není intelektuální hříčka či hlavolam ke kávě, jestli si víra a rozum navzájem rozumějí. Konečně, polský papež vydává dokument o dramatickém vztahu rozumu a víry teprve v osmadevadesátém roce, to už spolu Věra s Pavlem dramaticky žijí bezmála půl století. Pavel je bohem ve svém světě, lidským, vtipným a nápaditým. Věra přijímá Pavlovy pochyby jako dar, díky němuž se ve vlastní víře v Hospodina pohodlně nezapouzdří a neustrne. A tak dál, až do Pavlova odchodu, týden před Vánoci 2017.
Na začátku týdne, přesně před svátkem betlémského narození, v den Pavlova odchodu, mě napadl ještě jeden obraz. Že totiž byl Pavel Brázda, muž vzpřímené postavy a rovné páteře, pro mě byl Velkým astronautem, jenž mě poučil o důstojnosti lidského údělu, hrdosti a nepoddajnosti. A jeho žena Věra mě nepřestává poučovat o důstojnosti božských ctností, totiž víry, lásky a naděje. Ti dva, věřící Věra a k víře skeptický Pavel, jsou pro mě teprve ve svém společném zápase dokonalým bohočlověkem.
Jak to myslím? Však je psáno o tom dítěti, které se podle křesťanského mýtu narodilo v Betlémě, že bylo cele člověkem a cele Bohem. V tom dítěti se potkal Věřin anděl s plamenným mečem s Velkým astronautem. Přemýšlím o Pavlově lidském optimismu víry v člověka a o Věřině prorocké skepsi jako o dvou stránkách jednoho dokonalého, dramatického celku. I když tuším, že by se téhle úvaze Pavel Brázda s lehkou ironií zasmál.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
