Rozhlasové vlohy nemá každý a doučit se to nedá. Krátké věty a jasná struktura jsou základ, říká o práci s mikrofonem redaktor Jiří Kamen

3. září 2022

Rád vzpomíná na vysokoškolské hodiny s teoretikem umění a fotografem Václavem Zykmundem, ale taky s Alenou Štěrbovou, která poutavě přednášela o rozhlase. „Tehdy by mě ani napadlo, že bych se v rozhlase mohl ocitnout i já,“ říká spisovatel a rozhlasový tvůrce Jiří Kamen, který nakonec na Vinohradskou třídu přišel o tři roky později, než začala vysílat kulturní stanice Vltava. Muže, který má na rozhlase rád svéráznou imaginaci a taky rychlost, do Vizitky pozval Michal Bureš.

Hlas Jiřího Kamena zní pravidelně z vltavské Víkendové přílohy, do Českého rozhlasu ale nastoupil už v roce 1975 po absolutoriu olomoucké uměnovědy.

Čtěte také

„Měl jsem tu být jako dramaturg rozhlasových her, ale došlo k zádrhelu, a tak jsem začal pracovat a už zůstal v redakci věnované humoru a satiře,“ vzpomíná na lehce bizarní angažmá, v rámci kterého se mu ale podařilo natočit například pořady s Janem Vodňanským, Janem Werichem nebo Jiřím Suchým.

V roce 1992 se pak stal šéfredaktorem letos padesátileté Vltavy, jejíž program se svým týmem obohatil pod vlivem britské kulturní stanice BBC 3 o publicistiku, reflexi živé kultury. „Původně jsem preferoval redaktory s odborným vzděláním, protože jsem si myslel, že rozhlasové řemeslo se dá doučit, ale pak jsem zjistil, že ne. Lidem, kteří měli rozhlasové vlohy, jsem dal přednost před těmi dokonale vzdělanými,“ vzpomíná.

Krátké věty, přísná struktura

Rozhlas má svá pravidla, například krátké věty nebo přísnou strukturu příspěvku, a jak Jiří Kamen ve Vizitce řekl, právě díky rozhlasovému drilu dokáže své prozaické texty lépe strukturovat. V současné době pracuje na dvou knihách: jedna se věnuje brněnskému dokumentaristovi Karlu Fuchsovi, druhá, olomoucká, pak nese název Splín arcibiskupa Kohna a jedná se o román, který píše patnáct let. Jak souvisí s připomínkou 450 let od založení Univerzity Palackého? I o tom mluvil Jiří Kamen ve Vizitce podrobně.

Čtěte také

Literatura, humor, nadsázka a groteska lákaly vltavského hosta už jako dospívajícího kluka, tehdy se ovšem ještě profiloval především jako hráč stolního tenisu. Na gymnáziu se seznámil s básněmi M. J. Lermontovova, přibyl surrealistický sborník Magnetická pole a ping pong ustoupil do pozadí. Coby student vyhrál v Ostravě básnickou soutěž a jeho texty pak vysílal ostravský rozhlas, za což Kamen obdržel na tu dobu tučný pětisetkorunový honorář. Svůj první román, respektive románový životopis, vydal v jedenatřiceti: v Toulavém koni vyprávěl životní příběh spisovatele Emila Artura Longena a jeho ženy Xeny. Ve výčtu jeho knih ale najdeme i povídky nebo básně, přičemž, jak Jiří Kamen ve Vizitce řekl, málokterou z nich byl schopen naučit se nazpaměť.

V rozhovoru s Michalem Burešem vzpomínal také na olomoucká studia, ovlivněná pobytem sovětských vojáků, na klíčové vysokoškolské učitele i důležité momenty z jím prožité rozhlasové historie.

Spustit audio

Související