Saskia Burešová už byla v Kalendáriu ježibaba i opice

Původně chtěla být herečkou. Na televizní obrazovku se dostala tak trochu i díky svému spolužákovi, Jaromíru Hanzlíkovi.

Vy jste začínala svou kariéru v Československém rozhlase?

„Nedá se to tak říci, začínala jsem v Československé televizi v roce 1967, zúčastnila jsem se konkurzu na moderátorku pořadu Poštovní schránky, což byl takový zábavný magazín pro vojáky. Tenkrát to uváděl Eduard Hrubeš a potřeboval k sobě partnerku. Já jsem se tenkrát toho konkurzu shodou náhod zúčastnila, původně jsem tam nechtěla jít, dokonce jsem ten scénář vyhodila do koše, ale protože už jsem tak trošku spolupracovala s televizí, tak měli moje telefonní číslo, zavolali mi domů a ptali se, kde jsem.

Čtěte také

Marie Tomsová: Saskia Burešová je normální a opravdová žena

A to tak někdy bývá. Když po něčem moc toužíte a tlačíte na pilu, tak to třeba nevyjde. Ale v tomto momentě, i když jsem ctižádostivá, tak jsem měla nějaké problémy a na ten konkurz se mi nechtělo. Pak jsem tam šla, dostala jsem se do nejužšího kola a pak jsme nějakou dobu ten pořad uváděli. Do roku 1968, do okupace. Ale protože jsme se chtěli vyhnout setkání třeba se sovětskými vojáky ve studiu, tak jsme to změnili na dopravní magazín a to už bylo naprosto apolitické. A to byl takový odrazový můstek a dostávala jsem spoustu nabídek z různých redakcí.“

Saskia Burešová|foto:Adam Kebrt, Český rozhlas

Jakou roli ve vaší cestě sehrál Jaromír Hanzlík?

„Jaromír byl můj spolužák z jiné třídy na gymnáziu. Jeho maminka tenkrát pracovala v Československé televizi jako asistentka režie. A on jednou pojal nápad, že bych mohla přinést fotografie a maminka by mě mohla dát fotku do hereckého rejstříku. A oni potřebovali na film Ideální dívka hlavní představitelku a tak mě pozvali. Od té doby se to všechno řetězilo.“

Za mým legendárním účesem stojí Eduard Hrubeš.

Vy jste zmínila Eduarda Hrubeše. Je pravda, že právě on stál za vaším legendárním účesem?

„Je to tak. Když jsem vyhrála ten konkurz, tak jsem byla krátkovlasá. Měla jsem krátké mikádo. A on říkal, ať pro něj něco udělám a nechám si narůst dlouhé vlasy. A od té doby jsem měla dlouhé vlasy, daleko delší než teď. To jsem mu udělala radost.“

Často se mi zdá o tom, že v rámci živého vysílání něco nestíhám, že jsem jinde, než mám být. Máte něco, co souvisí s vaší profesí a občas vás to rozhodí?

„Deformaci mám, když poslouchám některé reportéry, tak cítím, jak kazí češtinu. My jsme se neustále zúčastňovali nějakých postgraduálních kurzů, chodili jsme třeba na DAMU na kurzy u pana profesora Halady, který mě učil mluvit, rétoriku. Mimo to jsme nad sebou měli vždycky nějakého odborníka, který celý týden hlídal jednoho hlasatele a zapisoval si, jaké chyb udělal. Samozřejmě, že i když jsme profesionálové, tak nám to uletí. A já mám pocit, že dneska se tomu nikdo nevěnuje. A trošičku šílím, když slyším, že někdo vyučuje budoucího moderátora v tom smyslu, že ho postaví před zrcadlo a učí ho gesta. Tak to mě dovádí k zoufalství. Gesto vychází z niterného pocitu, gesta se nemohu naučit, to je umělé.“

Alena Zárybnická a Saskia Burešová natáčí Zálety|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Pořad Kalendárium bude na obrazovce skoro 30 let. Kdysi režíroval Zdeněk Beránek, teď Petr Obdržálek, váš manžel. Za mě je to geniální formát. Čí to byl nápad?

„Mého manžela. On byl v té době producentem České televize a dostal informaci, že by bylo dobré, aby v té jeho tvůrčí skupině našli pořad nebo něco vymysleli, aby se podchytila všechna výročí a nic nám jako veřejnoprávní televizi neuniklo. A on dostal tento nápad. Na začátku to byl statický pořad, kdy jsem seděla u stolečku, pak trošku v jiném prostředí, ale během doby se proměňoval, takže se začaly používat digitální triky, dělali se mnou různé věci, už jsem tam létala na koštěti, ježibaba jsem byla, opice, v létajícím talíři, na šibenici jsem visela. Dělají se mnou všechno a divákům se líbí, že ač v mém věku, mám smysl pro humor.“

Pamatujete si na něco, co vás opravdu překvapilo, a řekla jste si, že to je něco, co je pro vás nové?

„Těch zajímavostí je tam celá řada, ale co mě tak nějak pohladilo po duši, bylo, když jsme hovořili o Karlu Čapkovi a mně se líbilo, že měl rád zvířata, ale on si dokonce přál, až jednou bude mít svůj hrob, aby nezapomněli na to, že by tam měla být malá mistička pro ptáčky, až přiletí na jeho hrob, aby se měli kde napít. To mě strašně potěšil.“