Stezka údolím Lužnice vede od pramene Eleonory až k Bechyni. Patří mezi nejlepší turistické trasy
V zákrutu řeky Lužnice, která se obtáčí kolem historického centra jihočeského města Tábora, můžete ochutnat vodu z pramene, který se jmenuje Eleonora. Pramen vyvěral v údolí v dnešní čtvrti Čelkovice už ve středověku, protože zjevně souvisí s těžbou stříbra a stříbrnými doly, které jsou nedaleko od něj, ve čtvrti Horky. To je dobové zdrobnělé označení hor. A když se ve středověku řeklo „hory“, znamenalo to v dnešní terminologii doly.
První zmínky o zdraví prospěšné vodě pocházejí ze 13. století. V roce 1732 pak vznikly první rozbory zdejší vody, které pověsti o léčivé vodě potvrdily. Postupem let se pramen stal tak vyhlášeným, že u něj město Tábor založilo a vybudovalo malé lázně. Nejprve tu v polovině 18. století stávala jen dřevěná kašna, v roce 1833 už lázně provozoval Josef Hermann, později pak manželé Plockovi.
„Byly to vyhlášené a hojně navštěvované lázně, v době jejich největší slávy sem přijížděly tisíce lidí ročně,“ připomíná Daniel Kovář, ředitel Státního okresního archívu v Českých Budějovicích. „Podle slov Jana Nepomuka Eiselta, někdejšího táborského lékaře, byla voda prospěšná pro léčbu plicních chorob, astmatu, žaludku, střev, hemoroidů, dny, koliky, kožních chorob a dalších neduhů.“
Součástí léčby byly i zdravotní procházky. Jednou z možností byla trasa podél řeky Lužnice směrem k Bechyni a zřícenině hradu Příběnice. Dodnes tu vede jedna z nejstarších turistických stezek, Stezka údolím Lužnice. Je to první česká pěší trasa, která získala prestižní evropskou certifikaci a patří tak mezi nejlepší turistické trasy Evropy. Kdybyste ji chtěli projít celou, zabere vám to čtyři dny – podle čtyř etap, do kterých je rozdělená celá její délka. Tedy 55 kilometrů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...
Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Lidský faktor
Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová
