Šumperské Bělidlo je dnes už jen název upomínající tradici sahající až do předminulého století

Textilní podnikání bylo pro obyvatele nejen Šumperka, ale i většiny obcí pod horami jednou z mála možností, jak se slušně uživit. Nahrávalo tomu i staleté pěstování lnu v kraji, který byl velmi kvalitní, a tak už odpradávna stály v chaloupkách i ve větších staveních kolovrátky a stavy a plátno se zde produkovalo jako na běžícím pásu. Plátno však bylo režné, ne příliš vzhledné, a tak bylo třeba je vybělit. Většinou se tak dělo na větším prostranství, kde stála dřevěná nádoba s vypouštěcím otvorem. Na dno kádě se naskládalo plátno, přes něj se dala plachta, aby se nezašpinilo, a na ni se nasypal dřevěný popel. Pak se do kádě nalévala z kotle vařící voda, a aby zůstala déle vařící, vkládaly se do vody rozpálené kameny. V louhu, který se tímto v kádi vytvořil, zůstalo plátno až do doby, kdy vše vychladlo. Tato procedura se opakovala mnohokrát za sebou. Následně se plátno sušilo a polévalo na slunci na loukách u bělidla. Slunečné počasí práci značně uspíšilo. Později se k bělení používalo i vápno, nicméně i tak to bylo velmi náročné a zdlouhavé.

Na přelomu 18. a 19. století začíná postupně nahrazovat cechovní domácí produkci manufakturní výroba. Nejprve se toho moc neměnilo, faktoři skupovali podomácku vyrobené plátno, a to dále v bělidlech upravovali a prodávali. Roku 1818 v Šumperku vznikla plátenická manufaktura Eduarda Oberleitnera. Tento textilní podnikatel byl synem dolnorakouského barvíře plátna. Do Šumperka přišel na počátku 19. století a stal se majitelem předměstského domu, ve kterém si otevřel i malou plátenickou dílnu s barvírnou. Postupně začal obchodovat i s plátnem, vyrobeným jinými tkalci a nashromáždil značný majetek. Zpočátku nevelký závod se totiž brzy výrazně rozšířil a koncem 19. století patřil již k největším textilním podnikům v Rakousku-Uhersku. Kromě něj však s tímto podnikáním koketovaly v Šumperku i další rodiny.

Vzhledem ke starší produkci lněných výrobků a příze byla i přímo v Šumperku a v nejbližším okolí bělidla už ze starší doby. Historické dokumenty zmiňují podobné zařízení například v osadě Benátky. Bělidla v okolí provozovali i majitelé třemešského statku, rytíři Terschové a další.

Kapacity bělidel však brzy nedostačovaly potřebám vznikajícího průmyslu a tak si Eduard Oberleithner v roce 1827 vybudoval vlastní bělidlo a apretovnu. Jako všechny tato zařízení, muselo i nové bělidlo stát u zdroje vody. Ta byla potřeba nejen pro pohon technologie, ale zejména pro samotné bělení. Jako nejvhodnější místo se tedy zdála lokalita při řece Desné na jejím pravém břehu při jižním okraji katastru Šumperka.

Bělidlo sloužilo poměrně dlouho. Zásadní modernizace se dočkalo v roce 1886 a znovu v letech 1906–1910. Nutno říci, že se měnila i technologie bělení jak plátna, tak i samotné příze. Stále více se používala chemie, pomáhal i parní pohon bělidla, který odstraňovat nejtěžší práci místních zaměstnanců. Přesto bělidlo podle dostupných zpráv například kolem roku 1903 zaměstnávalo 140 osob.

Oberleithnerovy podniky přečkaly několik krizí a fungovaly až do konce II. světové války. Hned po roce 1945 byly znárodněny a roku 1946 začleněny do národního podniku Moravskoslezské lnářské závody v Šumperku. Společnost, roku 1958 přejmenovaná na Moravolen, měla zpočátku 25 výrobních závodů.

Postupně se ale jejich počet snížil na osm, přičemž hlavním sídlem se stal právě Šumperk. V této podobě fungoval podnik až do roku 1989. A bělidlo, to se po roce 1989 změnilo na nájemní areál, kde se postupně usadilo několik firem. Bohužel na lnářkou tradici už nenavazuje ani jedna z nich. Dodnes se zde zachovaly některé původní objekty, do daleka viditelný komína zejména vodní náhon, který byl kdysi hlavní pohonnou jednotkou celého provozu.