Táta už pokračování Sanitky psát nechtěl. Zrazoval mě, že to budu mít těžké, vzpomíná Ivan Hubač

Stejně jako jeho otec se stal scenáristou. Dlouho psal pod pseudonymem Ivan Hejna. „Chtěl jsem jako autor jít sám za sebe. Nechtěl jsem se vézt na popularitě otce, a naopak, když bych nepsal dobře, tak aby to otci nepošramotilo pověst.“

Přiznává, že jeho otec si nepřál, aby psal. „Velmi mi to rozmlouval. Říkal, že to je velká řehole a ať si najdu jiný zaměstnání. Samozřejmě si některý věci přečetl. A na druhou stranu jsem se u něj vyučil dramatickému řemeslu. Naučil mě, jak postavit zápletku, jak modelovat charaktery, jak vyprávět příběh. To byla velká výhoda.“

Legendární Sanitka

Za původním scénářem Sanitky stojí Jiří Hubač. Pokračování seriálu pod názvem Sanitka 2 převzal Ivan Hubač. „Táta už pokračování psát nechtěl a mně to přišlo líto. On mě ale zrazoval, že to budu mít těžký. Bavili jsme se o tom. Říkal, že by z toho vyhodil milostné linky a dal tam víc profesní stránky. V tom jsme se ale zásadně neshodli, tak pak mávl rukou, ať si to napíšu, jak chci,“ vzpomíná scenárista.

Druhá série vznikla pod taktovkou režiséra Filipa Renče. „Moje představy naplnil velice dobře. Myslím, že když ty Sanitky srovnám, tak Sanitka 2 je akčnější a dynamičtější, záchranáři už používali nové technologie.“

Scénář psal stávajícím hercům na tělo, ale dosadil i nové postavy. „Netušil jsem, kdo to bude hrát, ale představu jsem měl. To pomáhá k dotvoření charakteru postavy. Tak máte svou vizi, kdo by to mohl hrát, ale pak přijde režisér a může to být zase úplně jinak. Ale s Filipem Renčem jsme se docela shodli. Jinak ale na place je autor persona non grata (nežádoucí osoba – pozn. red.),“ usmívá se. „Jsem fascinován tím, že já něco napíšu ve velice krátké době a kolik lidí je pak potřeba do natáčení zapojit tak, aby to naplnilo ten psaný scénář.“

Dvě dekády v rozhlase

Dvacet let pracoval v tehdejším Československém rozhlase jako dramaturg her pro děti. „To bylo v době normalizace. Ty hry měly velkou poslechovost. Dělali jsme dramatizace verneovek, to byla zajímavá práce. Měl jsem štěstí na spolupracovníky, třeba na režiséra Karla Weinlicha. Ale tehdejší atmosféra nebyla úplně jednoduchá, byl jsem rád, že jsem dělal sobotní hry pro děti. Tím jsem se vyhnul politickým tématům, které jsem zpracovávat nechtěl,“ popisuje.

Podle něj je mezi psaním filmu a psaním rozhlasové hry velký rozdíl. Film se vyjadřuje obrazem, rozhlasová hra především slovem a dialogem. „Když budu psát verneovku pro film, znamená to najít ten ostrov, dopravit tam štáb, čekat na dobrý počasí. Stojí to miliony. Zatímco v rozhlase herec přijde před mikrofon a ve dvou minutách je schopen posluchači zprostředkovat, kde jsme, jak to tam vypadá. A když je rozhlasová hra dobře napsaná, podporuje obrazotvornost a fantazii.“

Alex Mynářová a Ivan Hubač|foto:Rostislav Šebesta, Český rozhlas

Byl vždy spokojen s natočeným výsledkem? Jaký si udělal osobní názor na Lídu Baarovou? Seriál Dlouhá míle je ze sportovního prostředí. Co ho fascinuje na sportu? Vydalo se některé z jeho tří dětí na spisovatelskou dráhu? Poslechněte si v rozhovoru u Alex.