Ten pocit, že na vaši rodinu útočí z letadla, je něco strašného! Celá rodina si už přeje jediné, aby už na Ukrajině konečně byl klid. Říká Vitalij Děmčenko

Vitalij Děmčenko
Vitalij Děmčenko
0:00
/
0:00

Ukrajinec, který už přes dvacet let žije na Moravě. Původně s manželkou přijeli v době krize za prací, chtěli si u nás vydělat na byt. Tehdy netušil, že se mu naše republika stane druhým domovem. Dnes už má Vitalij české občanství a o návratu do vlasti neuvažuje.

„Pocházím z malého hornického městečka. A i když jsem vystudoval v jiném oboru, stejně jsem skončil v dolech. Ta práce je těžká a taky nebezpečná,“ vzpomíná Vitalij. „Tady na Moravě jsem pracoval do nedávna v kravíně. Ty začátky nebyly lehké. Trvalo, než jsme zapadli mezi místní. A i když je ukrajinština hodně podobná, byly i jazykové problémy. Roky ubíhaly, už jsem vydělal na byt, na úpravy. Narodila se nám dcera, ta už je stoprocentní Češka, rozvedl jsem se. Na Ukrajinu sem jezdil pravidelně, stýskalo se mi. Ale vždycky po pár dnech mě to táhlo zpátky. Už jsem byl doma jinde,“ dodává s úsměvem.

Dnes žije Vitalij Děmčenko ve Staré Vsi na Přerovsku, v rodinném domku s přítelkyní a několika psy. „Jezdíme po výstavách, máme šampiony a taky se hodně věnujeme psímu sportu Pulleringu. Zabírá nám to skoro všechen volný čas, ale taky nás to hodně baví,“ říká Vitalij. „Taky se dvakrát ročně snažíme jezdit na Ukrajinu, k rodině, ale s nejbližšími se stejně nepotkám.“

„Když propukly nepokoje na Ukrajině, byl jsem pro ten Majdan, jsem proevropský člověk. Ale když se v podstatě začalo válčit, střílet, nelíbí se mi to. V bojové zóně mi zůstala nejbližší rodina, máma a babička. Neviděli jsme se několik let. Můžeme si jen psát, telefonovat. Život tam je moc těžký. Lidé nemají peníze na topení, na léky, na běžné věci. Já jim můžu pomáhat na dálku,“ říká Vitalij s lítostí. K příbuzným do Kyjeva vozí pro mámu a babičku hlavně léky, ti už se postarají, aby se dostaly dál. Vitalij se svojí přítelkyní ale pomáhají i ostatním. Z Ukrajiny k nám vozí ručně vyráběné tradiční panenky, Motanky. „Lidé si je nekupují, na vybraných místech si je mohou vzít. A sami se rozhodnou jestli protihodnotou přispějí na dobrou věc. Ty peníze jsou pro staré lidi na otop, pro děti na tábory. To má smysl.

My už tu politiku ani neřešíme. My si jen přejeme, aby už na Ukrajině byl klid. A já se konečně mohl potkat a obejmout s mámou a babičkou.“

Celý rozhovor s Vitalijem Děmčenkem si můžete poslechnout po kliknutí na odkaz v úvodu článku.