Tereza Brdečková v Tandemu

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dobrý den vám všem, kteří jste si naladili Tandem, vám přeje Jan Rosák. Dnes mám tu čest přivítat ve studiu nepřehlédnutelnou osobnost současné české kultury. Je to spisovatelka, filmová kritička, publicistka, která svými myšlenkami mnohé provokuje, ale mnozí s ní zase naopak souhlasí. Třeba v tom, že moderní česká identita nevyrostla z piva, těžkého strojírenství a potřeby zůstat v pohodě, jak jsem si přečetl, ale že ji zakládali lidé, kteří věděli, že jen to, co máme v hlavě, nám nikdo nevezme. Vítám autorku této myšlenky Terezu Brdečkovou, dobrý den.

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
Dobrý den.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Samozřejmě, že si dneska budeme povídat o české kultuře, ale především o vás osobně.

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tereza Brdečková ne nadarmo nosí toto příjmení, protože je dcerou slavného scénáristy Jiřího Brdečky, spisovatele, čili vyrostla jste v rodině spisovatelské, umělecké, intelektuální. To vás v tom dobrém slova smyslu, předpokládám, poznamenalo.

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
Určitě ano, ale hlavně to prostředí, ve kterým já jsem vyrůstala, jak si uvědomuju stále silněji, bylo velice antisnobské a antikonzervativní. To znamená, že můj otec velice dbal na to, abych já neměl dojem, že jsem něco extra. Já jsem například nikdy nesměla hrát ve filmu, já jsem nikdy nesměla, nebo prostě bylo mi teda jasně řečeno, dáváno najevo, že jsme lidi jako všichni ostatní a že naopak lidi, který třeba dělají nějakou pořádnou práci, jako třeba roznášejí poštu nebo tak, jsou vlastně takoví lepší lidi, protože umělci se hlavně baví a ještě za to dostávají peníze. Já si trošku myslím dodnes.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A vy jste měla nějak jaksi chuť si ve filmu zahrát nebo někdo vám nabízel tuhle možnost?

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
No, mě to nikdy nenapadlo, protože právě otec, kterej byl velmi tolerantní člověk, tak to bylo jediný, proti čemu on se vždycky stavěl, že nesmím nikde hrát, protože jako člověk, kterej pracoval u filmu v té poválečné době, tak byl svědkem takových těch kariér, který někdy byly velice smutný. To znamená, ty filmové dětičky, který prostě zažily ty chvíle slávy ve světle reflektorů a potom velice obtížně se chytaly dál, takže když došlo na to, že ve filmu Limonádový Joe Horáce měla převést zamaskovaného za slepce holčička přes ulici, tak celý štáb prej křičel, pane Brdečka, přiveďte tu svoji holčičku a otec pravil:"Ne, nikdy." Takže já ani tohle to jsem si nesměla zahrát.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ježíš, ale to by byla taková krásná rolička, nezapomenutelná, Horác se něj ožene, jdeš, nebo něco takovýho, že jo, rozumím tatínkovi, rozumím docela. Já mám takový pocit, že to asi bylo velmi chytré a prozíravé. I když jaksi on to určitě řekl i nějak vesele, protože on byl nesmírně, aspoň podle toho, co tvořil, musel být velice vtipný člověk. Protože třeba, já nevím, zrovna Limonádový Joe je tak jaksi vymyšlená legrace, tak geniálně. Byl takhle vtipný pořád?

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
On byl ohromně vtipný a byl taky strašně smutný jako většina lidí, který dělají humor, jsou smutní lidi. A byl smutný, myslím, taky pro to, že toho Limonádového Joa on skutečně napsal bez jakýchkoliv úmyslu státi se slavným, když mu bylo 23, jako seriál do časopisu Ahoj. A potom udělal v životě prostě mnoho krásných animovaných filmů a napsal mnoho věcí, který mu ležely na srdci daleko víc a málokdy se ten úspěch dostavil. Ale ještě apropó teda svýho otce pana Brdečky chci říct jednu důležitou věc, protože my se dneska všichni, protože já pracuju hodně s filmem nebo u filmu, kde je opravdu velice důležitý mít úspěch, abyste mohl pokračovat v kariéře. Na tohle otec nikdy nemyslel. On nejenže nikdy nemyslel na to, že chce udělat hit, on vlastně vůbec normální lidi ani neznal. Přicházel s nima do styku jako zřídka, jako většina lidí, který pracovali v tý době v kultuře, v umění, tak třeba občas jeli tramvají nebo taxíkem, páni se ještě nestarali o domácnost, takže neznali prodavačky. Můj otec skutečně neznal normální lidi a mentalitu normálních lidí a přesto, jak si uvědomuju, ty jeho filmy jsou pořád větší legrace pro všechny. A to mi přijde velice teda zvláštní a uvědomuju si, že ten úspěch není vždycky jenom, že si uděláte tabulku, čím se kdo bavil a cílové skupiny a tak dále, že podstatě ten recept na úspěch asi bude malinko někde jinde, že člověk se musí koukat taky dovnitř a nejenom ven.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je ten takzvaný humor ansich, jen tak sám o sobě ten nejpravější a nejryzejší.

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
Prostě vás napadne vtip.

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak už víme, že otec Terezy Brdečkové, slavný scénárista, spisovatel Jiří Brdečka nechtěl, přímo vám zakazoval, abyste se angažovala ve filmu jako herečka. I když vy jste potom studovala, jestli se nepletu, na pražském gymnáziu Jana Nerudy, což bylo přímo podhoubí herectva. Tam odtud vzešlo tolik nadějných herců a v podstatě to byla taková přestupní stanice pro pražskou DAMU, že jo?

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
To je pravda, tam byl Jan Hartl, Táňa Medvecká, Milena Steinmaslová, všichni, ale to byli lidé, kteří tam chodili právě proto, že kromě toho, že to byla dobrá škola, tak ta stará budova taky měla divadýlko. A tam byl jeden pan profesor, který byl nadšený ochotník a tam se prostě ukrutně hrálo divadlo. A pokud si vzpomínám, tak ty představení byly velice jako na úrovni, byly velice dobrý, ale tady opět, proč jsem se nestala herečkou. Teda já jsem to nikdy neměla v úmyslu, ale tu školu sakum pikum i se mnou přestěhovali na Prosek, když jsem tam přišla. Takže já jsem prostě dojížděla na Prosek a to spíš jsem se naučila jako chodit za školu než hráti divadlo. Ale já musím, víte, já hrozně nerada, nebo ne nerada, já vlastně nemluvím nikdy o sobě, já dělám vlastně samý takový věci, kde jde o jiný lidi. Takže já s tím jako mám vlastně určitý problém. A když jste herec, tak já si myslím, že hodně je to prostě o vás nebo o tom egu. A já už i mám problém, když třeba jsme natáčeli televizní pořad Ještě jsem tady, tak ten režisér Zdeněk Tyc mi vždycky říkal, ty umíš hrát jenom sebe, že vždycky třeba potřeboval, abych udělala něco jinýho. A to já neumím hrát ani medvěda, ani tři sestry, prostě neumím nic, co nejsem já.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak to samozřejmě herec musí, to je jasný, ale nechtěla jste být dokonce ani moderátorkou, jsem si přečetl, že jste vždycky chtěla spíš jaksi sedět u psacího stolu a spisovat.

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
Teda to je úžasný, když někdo takhle se mnou zabývá, to se snad ještě nikdy nestalo. Já vám děkuju. Já se cítím jako dobře nebo cítím se jako spisovatelka. Jako ráda sedím, píšu, dívám se nějakým způsobem dovnitř, mám ráda jazyk, ale na druhou stranu člověk je tak schizofrenik, protože ono to spisovatelství vám přináší tak obrovskou spoustu samoty a depresí a takových jako psychologických potíží, že já musím říct, že nejsem schopná to dělat pořád. A třeba teď mám takový období velmi extravertní, prostě kromě toho, že se potřebuje člověk nějak živit,tak takhle vlastně já jsem se dostala k tomu organizování filmových festivalů a k těm televizním pořadům, prostě k pracem, kde musíte mluvit, být s lidma, komunikovat. To mě taky těší.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já jsem se chtěl zeptat, jestlipak jste se někdy věnovala tomu, co jste vystudovala, střihovou skladbu na FAMU.

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
To je legrační otázka. Víte, já jsem vystudovala střihovou skladbu před vynálezem elektroniky. To znamená, to je, jako kdybych vystudovala třeba paličkování krajek hedvábnou nití. To je věc, která se prakticky už dneska nedělá. Samozřejmě to, že se studoval střih, neboli skladba na vysoké škole, mělo svůj význam. Tam se vůbec člověk nejvíc dozví o filmu, protože je známo, že ve střižně se nahromadí všechny chyby, které ten film nasbíral od té chvíle, co scénárista otevřel svůj laptop, až do chvíle, kdy padla poslední klapka. Tak ty všechny maléry tam najednou máte, v tý střižně, a musíte si s nimi poradit. Ovšem ta práce vypadá opravdu jinak, když máte ty filmové pásy a všelijak si s nimi pohráváte. A když krouíte knoflíkama na tom střihovým zařízení.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To už není taková sranda, si myslím, taky.

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
Pro mě to už není taková sranda, protože si nemůžete na to šáhnout, mě bavilo si na ten film šahat opravdu jako fyzicky. A to je epocha, která skončila. Takže já, kdybych se k tomu chtěla vrátit, tak nemám moc k čemu.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak vy jste se k filmu stejně dostala, i když v podstatě jaksi z druhé strany. Ale o tom si ještě dnes s Terezou Brdečkovou určitě popovídám.

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Řekl jsem, že Tereza Brdečková se k filmu dostala, i když poněkud jaksi možná původně nečekané roli. Pracovala jste jako dramaturgyně Filmového studia Barrandov. To bylo po revoluci, že jo, nějak od devadesátého roku. A pak jste byla dokonce programovou ředitelkou festivalu v Karlových Varech. A ty festivaly vás asi zaujaly, protože jste se poté stala programovou ředitelkou a hlavní dramaturgyní Febio Festu. Tohle vás bavilo dělat dramaturgii těchhle těch sláv velkých filmových?

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
To mě bavilo ohromně a bavilo by mě to i dnes nebýt toho, že ta sféra se také velice zkomercializovala. To byly dvě různé akce. Ono po tom roce 89, 90 já jsem měla malý děti. Přesněji řečeno jsem byla mezi dvěmi malými dětmi, to druhý se teprve mělo narodit. A já jsem opravdu dobře, jako rozuměla jsem filmu a hodně jsem toho znala a především nikdo v mý generaci nebo velice málo lidí komunikovalo cizími jazyky. A já prostě mám jakýsi jako talent na jazyky. A to si všimněte, že v naší generaci hodně lidí ty jazyky ovládá v tom smyslu, že čtou nebo rozuměj, ale opravdu povídat si s lidma, abyste nebyl unavenej z toho, to umí dodnes poměrně málokdo.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Čím vládnete, kterým jazykem?

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
Já vládnu asi pěti nebo šesti jazykama. A hlavně v tý době jsem uměla jako jediná opravdu dobře francouzsky. Mám jako řadu různých státnic a ta Francie, to byla v devadesátých letech skutečně filmové velmoc, tam byly obrovský peníze a možnosti a Francie spolupracovala s většinou prostě chudejch jižních zemí, který měly francouzský distributory. Takže s těmi Francouzi se dalo vlastně postavit celý ten festival. Zkrátka a dobře, bylo mnoho důvodů, proč já jsem nakonec skončila jeden rok jako programová jaksi skupinová vedoucí toho festivalu v Karlových Varech. A totiž ten program, ten byl úplně úžasný. A bylo tam spousta hvězd, který dneska prostě kdyby měl jakýkoliv festival, tak všichni upadnou, od bratrů Kohenových, přes, já nevím, tuším, Michela Picoliho, všichni možní režiséři tam byli. Ten problém ovšem byl v tom, že přesně když probíhal ten karlovarský festival, když teda pominu to, že tam vůbec nic nefungovalo, protože my jsme přijali řadu softwarů a know how od berlínského festivalu, tedy od Němců, aniž by si ta produkce uvědomila, že co funguje v Německu, nemusí nutně fungovat u nás, neboť lidé jsou jiní, zcela jiní. Ale hlavně v tu dobu se rozdělila republika, se vyhlásilo rozdělení Československa a v době toho festivalu abdikoval Václav Havel, takže my jsme byli skutečně tak nezajímaví jako prošlý lístek na tramvaj. Takže ten festival nějakým způsobem skončil a já musím říct, že mě ani nikdo z té funkce neodstrkoval, ale já jsem potom čekala další dítě, a to programování těch festivalů je skutečně práce taková, že většinou buďto sedíte v letadle, anebo povídáte si s někým takový řeči, který vám připadají velmi nevýznamný ve srovnání s tím, že máte dvě malé děti. Takže jako jsem neviděla prostě žádnej další důvod, ale je pravda, že to asi bych byla mohla udělat nějakou pořádnější jaksi kariéru, kdybych ty děti neměla, což teda samozřejmě vůbec nelituju. Ale určitý práce se s dětma skutečně dělat nedají.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Takže jste jaksi opustila dramaturgování festivalů a začala jste publikovat, jestli se nepletu. Což vám, musím říct, zase šlo hodně dobře, protože jste dokonce, cituju, za nejlepší kulturní publicistiku dostala cenu Českého literárního fondu Stříbrná křepelka. Za co konkrétně to bylo?

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
To bylo za filmovou publicistiku obecně. Já jsem psala od filmu prakticky od osmnácti let. A i můj otec začínal jako filmový kritik, mimochodem teda to bylo nesmírně zajímavý, jeho práce z let 45 až 48, kterou uťal tedy převrat. Takže já jsem hodně měla taky přístup hodně k cizím časopisům a měla jsem jako na tu kritiku určitej názor a mám dodnes, protože mě vlastně bavilo psaní. Já jsem v té době začínala spolupracovat s týdeníkem Respekt. A tam platila určitá pravidla, která vycházela z anglosaské žurnalistiky, která se u nás nepraktikovala příliš, to znamená, že například nikdy nesmíte napsat slovo já. A mně jako tenhle ten přístup nesmírně vyhovoval. A já jsem si říkala, že já budu psát, ale že budu psát ty novinářský věci třeba o filmu tak, jako kdybych vyprávěla příběh, fikci, naopak, že já budu psát tu fikci, to, co si vymýšlím, tak, jako kdyby to byl žurnalismus, že se pokusím ty jazyky prohodit.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
O kritice si s váma chci popovídat. Nezapomeňme na to, že kritika by měla být dnes na pořadu dnes také v našem Tandemu.

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Kdyby si Tereza Brdečková teď měla vybrat z těch, kteří umějí a uměli dělat český humor, tak já bych navrhoval tatínka. To byl opravdu klasik. Ale se, jestli se nepletu, nikdy neprojevoval jaksi verbálně, to znamená, že by něco natočil, narozdíl od jiných, kteří se toho v dobrém slova smyslu dopustili a teď jsou v naší databázi klasiků českého humoru. Z nich si dnes můžete, Terezo, vybrat.

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
No, já bych si vybrala nejraději Jana Wericha nebo Voskovce a Wericha.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A to z důvodů jakého konkrétně?

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
Ale no tak na začátku bylo slovo, já si skutečně myslím, že to je humor, kterej asi nebyl úplně překonaný, protože ono kromě toho, že je to velice vtipný,tak to má jakousi zvláštní, velice silnou energii, která jde ještě přes ten vtip. Voskovec tomu říkal vždycky,že humor může mít prostě takový kosmický až parametry. Oni o tom velice přemejšleli. To si myslím, že je na tom znát.

ukázka
--------------------
Vedle divadla /nesrozumitelné/ na 52 ulici mezi Broadway a osmou avenew, kde jsme hráli právě Bouři od Shakespeara, byla restaurace, která se jmenovala Rubi Fu. Byla to čínská restaurace a výtečná, my jsme tam chodívali ještě s jedním naším dobrým přítelem, kterej už je mrtev, dej mu pánbůh nebe, moc rád si dával s náma to čínský vepřový, divný uzený maso, co se tam jí jako předkrm. A jednou jsme šli do divadla a tam hořelo, v té restauraci. V New Yorku velmi často hoří, to není žádný senzace, ale senzace byla v tom, že vycházelo ven spousta číšníků Číňanů, kteří byli rozčíleni a nesli si ty svý civilní obleky a boty a všecko si to skládali hned vedle k nám do divadle, do zadního hereckého vchodu, tam by měli celej majeteček složenej. A bylo jich tam asi třicet. A rozčíleně si čínsky říkali, že hoří, patrně, ono to tak znělo, jako když bzučí ....., a tak tou čínštinou, která je taková hrdelní a zpěvná a bylo jich moc a ono to znělo jak na jaře včely. V tom my jsme vcházeli s Voskovcem a s Kanadou Lee a tak jsme zůstali stát úplně vokouzlený tím. A tak jsme to poslouchali. A na jednou se Kanada Lee na mě otočí a povídá /nesrozumitelné/, já jsem mu odpověděl /nesrozumitelné/ a Voskovec se do toho vmísil a říká /nesrozumitelné/ a Kanada Lee zase odpověděl /nesrozumitelné/. A tak jsme začali mluvit čínsky ten moment. A čtrnáct dní jsme na sebe my tři nepromluvili nijak než čínsky. A to šlo tak daleko, že třeba u mě zvonil telefon a já zvednu telefon a ozve se /nesrozumitelné/ a já jsem odpověděl /nesrozumitelné/. A najednou Kanada Lee na druhé straně mi dlouho vyprávěl, tak patnáct minut /nesrozumitelné/, já jsem mu potom odpověděl a položili jsme to. A to jsme jeli s takovým klidem, že jsme prostě měli takovej čínskej tejden, možná dva, ale oni to hnali Voskovec s Kanadou Lee tak daleko, že když právě v té scéně, první scéně, kde je ten Kaliban a ten Trinkulos, schovaný jsou oba pod tou, v tý jeskyni před deštěm a před, ze strachu pod takovým hadrem a přichází ten Steffano, kterého jsem hrál já, a přichází s písničkou a má si všimnout toho, že z toho hadru koukají čtyři nohy. A právě, jak to ta role předpisuje, on se lekne, on je opilej a lekne se a říká, co to je za monstrum tady, které má čtyři nohy? Tak v tom momentě já musel stát nad tím hadrem, pod kterým byl Voskovec a Kanada Lee. A jak tak stojím na tom jevišti sám, tak pod tím hadrem slyším /nesrozumitelné/ a druhej hlas říká /nesrozumitelné/. Teď se mnou to začalo lomcovat, protože oni věděli, že to se mnou bude lomcovat, proto to začli říkat. Jenže já jsem chvilinku sebral všecky síly, uklidnil jsem se, aby lidi si nevšimli, že se směju, mluvil jsem svou roli dál. A klekl jsem si až k nim, což jsem nikdy nedělal a řekl jsem tak, aby to lidi neslyšeli, /nesrozumitelné/, a teď jste měli vidět ten hadr, jak začal lítat. Teď se tam ti dva chlapi začli strašně chechtat a povyskakovali. Ovšem k naší smůle zrovna ten den tedy byla paní režisérka ...

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Slíbil jsem, že si s Terezou Brdečkovou popovídám taky o kritice, teď mám na mysli kritiku filmovou. A to hlavně proto, že jsem si přečetl takovou větu, nevím vůbec, proč jaksi byla vyslovena, údajně, že nepíšete kritiky na české filmy po Koljovi. Důvod? Jakože už není co kritizovat, nebo vás to nějak zklamalo?

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
Naopak, to je vytrženo z kontextu, nevím, kde to stojí psáno. Ten důvod byl v tom, že zhruba v polovině devadesátých let tady se opravdu úplně zhroutila jako české kinematografie. Složil se Barrandov, přestali se dělat české filmy a když tak nestály opravdu za nic. A v tu chvíli spoustu statečných filmařů začali ty filmy dělat, přestože jim bylo jasné, že na tom nevydělají, že to nemůžou udělat dobře bez podpory toho studiového systému. Ale oni strašně chtěli. A my jsme se jako kritici ocitli v situaci, a to nebyl jenom můj případ, to byl případ celé tedy mé generace, že buďto vy to nakopnete, jak si to zaslouží, protože ty filmy, teď nemluvím o Koljovi, ty filmy opravdu za moc nestály, nebo že prostě vynesete ten fakt, že vůbec ten film vzniknul, což skutečně zasloužilo teda velké hurá. A potom vlastně snižujete tu úroveň toho oboru jako takového, protože ty filmy byly blbý. A co teda s tím? Tak já vlastně jsem se tehdy rozhodla, že nechci psát o českých filmech jedině v případě, že je to takzvaně fenomén. Že buďto to něco úžasnýho vyhrálo, nebo je to mimořádná událost, anebo naopak je to tak neuvěřitelně pitomý, že to zaslouží komentář, ale že už to nechci sledovat systematicky. Kromě toho, jak víte sám, ten obor se strašně jako proměnil, do toho vstoupily blogy a internetoví žurnalisti a tak dále. Celé je to úplně někde jinde.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Mimochodem který film z poslední doby, teď mám na mysli třeba, dejme tomu, v řádu měsíců vás opravdu zaujal, český film.

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
Já vám řeknu, že Občanský průkaz.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Že jo. A to jsem rád, že to říkáte, protože já na to četl opravdu zdrcující, odsuzující kritiku a s tím jsem na to šel, že to asi nebude nic moc. Ale moje dcery, který jsou pro mě poměrně dost důležitým lakmusovým papírkem takovým, tak mně řekli:"Pozor, tati, jdi na to, to není vůbec špatný." A mně se to moc líbilo.

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
Protože to je první film o té normalizaci, kdy opravdu vy vidíte,že ta doba byla hnusná, že to není vždycky prostě, ty filmy jsou takovou optikou, že z dálky každá louka je zelená a my sami prostě, protože máme vzpomínky na mládí a tak,tak samozřejmě určitý věci zapomeneme. Ale tady jsem opravdu viděla, jak to bylo, jak to bylo hnusný, ti herci jsou nesmírně přesvědčiví, ty mladý lidi.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Řeknu vám, proti třeba, nechci jim sahat do svědomí, ale seriálu Vyprávěj, kde jsou ty věci jaksi z týhle tý doby takový zahalený, do takový selankozní nějaký růžový barvy, tak třeba scéna tý persekuce na těch hranicích, tak ta mně skutečně šel mráz po zádech.

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
Mráz po zádech, mně taky, ale tak to bylo, vždyť to všichni víme. A děti to mají vědět. Ale já vám řeknu. Všimněte si jedný věci. Já mám třeba velmi, nebo mám ráda, vysoko cením film Kawassakiho růže, kterej má jako velice významnej kritickej ohlas mezinárodní. A to plným právem, protože ač o tom u nás nikdo nemluví, tak my jsme skutečně první z postkomunistickejch zemí, kdo mluví o problematice tajných agentů. My totiž nemůžeme počítat film Životy druhých, protože on to natočil západní Němec. My jsme skutečně první a jediní, kdo se tím zabývají. A pokud vím, tak doma celá moje generace prostě říká, tak to nebylo, ta Kawassakiho růže, to je zjednodušující a tak dále. A celá mladá generace nebo všichni mladí lidi jako rozuměji, o co jde. Prostě ten přínos Jana Hřebejka k tomu tématu je to, že on to dokázal říct jasně. Dokázal srozumitelně vyprávět příběh a na tom si uvědomíte, jaký máme my trauma dodnes.

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tereza Brdečková je člověk, který se většinou svých hostů ptá. Dneska je v pozici, kdy se ptám já jí a ona odpovídá i na věci, které třeba, dejme tomu, nejsou úplně po srsti, jak se říká, protože teď se vás třeba zeptám na krušné životní chvilky. To jsou takové ty chvíle, kdy člověk by na ně nejradši zapomněl, ale potom na ně třeba i někdy docela rád vzpomíná, protože se zakalil, zocelil v tu chvíli, každá zkušenost většinou bývá dobrá. Vzpomenete na nějaké takové?

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
To je tak, jak to říkáte. Jako každý malér je nádhernej, když dobře dopadne, že jo, ve vzpomínkách potom. Tak z tohohle hlediska já si právě pamatuju, od tý doby to vím, já jsem měla takovou velice vážnou neurologickou nemoc, když mi bylo asi 29 a byla taková teorie, že mám asi nádor na mozku nebo něco podobnýho a zůstanu na vozejčku. A dobře to dopadlo, bylo to něco, byla to prostě nějaká zvláštní neurologická choroba, na kterou jsem velmi pyšná, protože prý jí měl Karel IV. dokonce dvakrát. A léčili mu ji pouštěním žilou a vypadávání vlasů. Anžto ta choroba přejde sama časem, tak ti lékaři Karla IV. došli k závěru, že to vytrhávání vlasů a pouštění žilou je ohromný léčebný prostředek.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Oni vytrhávali vlasy a tím léčili?

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
No oni si to mysleli, protože hodně chorob vás přejde samo, že. A oni prostě to nějak uvedli do souvislosti, zkrátka a dobře, tahle ta choroba, která se jmenuje polyradikuloneuritida gienbaret, mně to trápilo asi dva roky. A opravdu jsem jako byla mladá holka, ale ten přínos byl v tom, že jsem jako poměrně mladá se dostala do velmi odporných nemocnic a viděla jsem řadu lidí prostě po mrtvici, k nimž nedostatek personálu a lidí se sklerózou a viděla jsem, že ty nemocnice jsou vlastně, nebo byly v tý době takový odkladiště pacientů, se kterýma nikdo nevěděl, co má dělat. A to si myslím, že by mladí lidi jako měli bejt seznámený s tím, že jako život má i jiný stránky a jako jiný starosti, ale zase asi bych neměla tu sílu, abych svoje děti posílala na brigády do podobnýho prostředí, protože to je opravdu hrozný. A taky nechci, aby byly nemocný. Potom samozřejmě druhá věc, která, pak už vlastně jediný starosti, který já jsem měla, byly většinou starosti někoho jinýho. Tak můj muž, což není žádný tajemství, Jiří Dědeček měl rakovinu asi před deseti lety. A to samozřejmě, když vás něco takovýho postihne a je vám prostě 42, máte dvě malý děti, prostě rodiče, který jsou na tom špatně, ten manžel vlastně je opravdu jako motor, vymyslel si spoustu věcí, který jste jako ženská vůbec nepotřeboval, různý auta, chalupy a tak, prostě všecko to nějak, tak ta představa, že najednou on nebude, nebo bude nemocnej a váš život skončil, když jste se jenom těšil, až ty děti vyrostou, to teda není o co stát. To bylo dost hrozný, musím říct. Ale vidíte, jako člověk si na to trochu zvykl, vlastně to dobře se vyvíjí, dobře to dopadlo. Takže to jsou skutečně asi věci, který vás jako zocelej, ale hlavně čím dál tím, čím jsem starší, víte, tak si člověk uvědomuje, že nám nikdo neslíbil, že je to procházka růžovou zahradou, ten život.

/ Písnička /

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tereza Brdečková, můj dnešní host v Tandemu, toho v životě zkusila dost. Myslím teď jaksi profese i obory. Vůbec jsem se ještě nedostal třeba k tomu, že jste přímo byla v diplomatických službách nebo jste o tom uvažovala, vaše politická kariéra taky.

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
Totiž to máte tak, já jsem opravdu vždycky jenom chtěla psát. Jenomže protože se tím člověk neuživí, tak já jsem vlastně nucená dělat spoustu věcí, který nějakým způsobem byly vidět. A tak to psaní prostě vypadá, že je v pozadí. My jsme byli vyzváni, můj muž a já, v devadesátých letech, jako mnoho teda mých známých, abychom se pokusili prostě o jakousi diplomatickou kariéru. A tím důvodem byla jednak teda naše loajalita k té havlovské éře, kterou se nijak netajím. A za druhý skutečně jazyková výbavav. To nikdo neměl v tý době. A já musím říct, že já jsem se učila francouzsky od devíti let ve škole v Ostrovní ulici. A prvního Francouze jsem viděla asi o tři roky později živýho. Na to už lidi zapomněli, že jste viděl třeba Alana Delona ve filmu nebo slyšel zpívat Edith Piaf, ale když nás vyvezli autobusem Karosa na jih Francie a my jsme to slyšeli, tak já jsem byla vlastně překvapená, že ty lidi aspoň zčásti používají ty slova, který jsme se učili ve škole, protože jsem si myslela, že nás třeba učeji nějakej, co já vím, prostě new speak, kterej, doteď si myslím, že problém mé generace je, že řada lidí považuje češtinu za jediný autentický a správný jazyk, zatímco ty ostatní mluvěj nějak špatně. A že jim to přetrvává i když se naučeji cizí jazyky. A to vlastně mladý lidi nemaj, z jednoduchýcho důvodu, že jsou otevřený hranice, že jo, že ty cizí jazyky, že k nim přicházejí zcela samozřejmě od tý doby, co jsou velice maličký.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Co je teď před vámi? Vlastně začal nám nový rok, už si zvykáme na dvě nula jedna jedna psát. Copak vás čeká v nejbližší době profesně myslím?

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
Já pracuju v současný době jako, já nevím, dramaturg nebo prostě takový koordinátor art projektu nebo uměleckých filmů pro společnost, která vlastní Novu. Ale není to tak, že pracuju na Nově, jak se mě lidi vždycky ptají. A prostě se snažíme dávat dohromady různý pěkný filmy, který mají festivalový charakter, v rámci prostě toho, jak mi říkáme RVHP, těch zemí, který prostě ..., a zkrátka uvidím. Během dvou let to buďto bude vidět, anebo budu mít velkou vostudu a musím si pak zase najít něco jinýho.

Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Uvidíme. Pořád tady je Febio Fest, o tom jsme si ani moc nepopovídali, ale třeba někdy jindy, to bude taková záloha na třeba další návštěvu Terezy Brdečková u nás v Tandemu. Za tu dnešní vám moc děkuju a přeju, ať se všecko daří. 

Tereza BRDEČKOVÁ, spisovatelka, filmová kritička, publicistka
--------------------
I já vám děkuju, na shledanou.