Tučapy odjakživa obývali zemědělci a podle pověsí také divoženky
Tučapy jsou nevelkou vesnicí, která dnes patří pod správu Dubu nad Moravou, ležící v rovinaté krajině mezi pravým břehem Moravy a říčkou Blatou. Patří k obcím, které navazují na starší slovanské osídlení zdejšího kraje a i proto je její historie poměrně letitá.
I když se jméno obce zdá být zvláštní, zdaleka není tak neobvyklé. V Česku najdeme pět obcí stejného jména a na osadu Tučepi si možná vzpomenou i znalci chorvatské Makarské riviéry. Je to tedy jméno slovanského původu, odvozené buď od čápů, což se nabízí, ale spíše vychází se sousloví „tu čapí“, tedy tady dřepí, tedy sídlí. Existuje i varianta, že Tučapy jsou místem, kde jsou čepy, tedy výpusti dávných rybníků. Která z nich je ta správná, však jisté není.
Tučapy jsou poprvé zmíněny v listině biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1141 jako majetek olomouckého kostela sv. Václava. V roce 1232 je pak biskup Robert přepsal do vlastnictví olomoucké kapituly a v něm Tučapy zůstaly až do konce patrimoniální správy v roce 1848.
Počátkem 16. Století byl v obci vrchnostenský dvorec, který kapitula v roce 1505 prodala za 118 kop pražských grošů místnímu sedlákovi Janu Mlynáři. To naznačuje, že v obci mohl být i mlýn. Na katastru Tučap stojí kaplička u mlýna na Svárově při říčce Blatě, hlavní mlýnská budova však patří k Hrdibořicím.
Jinak se zdejší obyvatelé vesměs živili zemědělstvím. Kromě větších sedláků zde byli i zahradníci a bezzemci, kteří byli najímáni na práci ve větších hospodářstvích. V roce 1657 žilo v Tučapech 20 rodin. V čísle 34 byl zmíněn obecní hostinec. Ten sloužil i pocestným, protože přes Tučapy procházela stará stezka vedoucí kolem Moravy z Olomouce na jih.
Hrad prý pohltila bažina
V tučapských lukách je bažina, které se říká Kudlov. Na tom místě podle pověsti kdysi dávno stával hrad. Celý se propadl, jen ta bažina po něm zůstala. Jednou se tam prý pracujícímu čeledínovi zjevila krásná žena a ptala se ho, jestli obědval. Když odpověděl záporně, podala mu z košíku velký vdolek. Když jej ale rozlomil, byl prý uvnitř plný vlasů. Zahodil jej a vdolek zmizel, stejně jako ta žena.
Jindy zase pásl u Kudlova na strništi pasák husy. Byl horký den, slunko pálilo a husy dostaly žízeň. Pasákovi se nechtělo hnát je až na řeku a řekl si, že je zažene do mokré bažiny u Kudlova. Tak i udělal, jenže husy tam zůstaly jako přikované a za žádnou cenu nemohly z bažiny ven. Důvodem podivných jevů prý bylo, že na Kudlově sídlily divoženky.
Obec byla po celou dobu přifařena do Dubu nad Moravou, kam chodily nadané děti i do školy. V roce 1875 byla otevřena nová škola v sousední Bolelouci, kam děti docházely. Od roku 1974 se Tučapy s Boleloucí staly součástí Dubu nad Moravou.
Obec je poměrně bohatá na drobné památky. Asi nejpozoruhodnější stavbou jsou zděná hranolová boží muka z druhé poloviny 18. století. Ze severní strany podstavce, nad nikou vložena kamenná deska s pamětním latinským nápisem a dvojitou datací (1676 a 1808). Stojí ve stínu stromů na křižovatce s hlavní silnicí. Přímo v centru obce pak najdeme zvonici z první poloviny 19. století a hned vedle ní i sochu sv. Jana Nepomuckého a dva pomníky padlým v první a druhé světové válce. V polích kousek od vesnice je chráněné území – tzv. Tučapská skalka, kde rostou vzácné rostliny a je zde i pramen minerální vody.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
