V Lužici hospodařila nejprve vrchnost, pak i bratři Frištenští
Obec Lužice s nachází u Šternberka. Leží na pravém břehu říčky Sitky a její páteř tvoří prastará silnice vedoucí od Šternberka k Litovli.
Jméno obce potvrzuje její založení v lužních lesích nedaleko vodního toku, v močálovité krajině luhů. Přesto, že se takový terén nezdá vhodný pro bydlení, zdejší krajina byla osídlena už od nejstarších dob. V širším okolí obce potvrzují archeologické nálezy osídlení od doby kamenné prakticky nepřetržitě až do raného středověku. A tak se není co divit, že i nejstarší zmínka o obci pochází už z 12. století. V roce 1131 obec patřila kapitule olomouckého katedrálního kostela.
Falsum ze 14. století sice uvádí, že k roku 1220 patřily Lužice přímo moravskému markraběti. Ve skutečnosti však tato držba není potvrzená. V roce 1280 byl krátce držitelem vesnice klášter Hradisko u Olomouce a od roku 1296 už je vesnice součástí šternberského panství.
K němu, s výjimkou několika málo krátkých období, pak Lužice náležely až do zrušení poddanství. Ze zápisů víme, že v obci byla rychta, jejíž držitel zastupoval zájmy vrchnosti a měl i nižší soudní pravomoc.
Podaní z obce robotovali nejen na zemědělském majetku vrchnosti, ale byli povinni dovážet na šternberský zámek sůl. Tuto robotu zrušil až v roce 1562 Václav z Dubé.
Po třicetileté válce se obec poměrně rychle vzpamatovala z útrap, které zdejší obyvatelé prožili. V obci byl zachován lichtenštejnský hospodářský dvůr, který přežil až do první pozemkové reformy v roce 1921, kdy byl částečně rozparcelován.
Zdejší obyvatelé se živili zejména zemědělstvím. Byl zde také mlýn a cihelna. Už od roku 1853 měla vesnice vlastní školu s německým vyučovacím jazykem. Česká státní menšinová škola s mateřskou školou vznikla v roce 1921 a v roce 1927 pro ni byla postavena nová budova. Obec byla vždy národnostně rozdělená. V roce 1869 zde žilo 386 obyvatel v 58 domech. V roce 1930 zde z 555 obyvatel bylo 307 Němců a 248 osob národnosti české či moravské. Dnes zde žije kolem 350 obyvatel.
Vrchnostenský velkostatek byl až do pozemkové reformy majetkem Jana z Lichtenštejna. Po jeho parcelaci se tento statek o výměře 102 ha půdy stal majetkem Pozemkového fondu a právě od něj jej v roce 1926 propachtovali bratři Gustav a František Frištenští. František měl na starosti praktickou stránku vedení statku a slavný zápasník Gustav pak zejména záležitosti finanční. Podíleli se i na rozvoji obce. Nechali pro svoje pracovníky postavit několik dvojdomků, spolufinancovali stavbu školy a spolufinancovali rozvoj českého spolkového života nejen v Lužicích, ale i v dalších vesnicích v okolí.
Po obsazení Sudet byli nájemci statku nuceni obec opustit. Když se po válce vrátili, byl statek zcela vydrancován. Pustili se do obnovy, v roce 1949 však museli statek odevzdat do správy Státního statku Šternberk. Tím skončilo podnikání rodiny na zdejším velkostatku, které připomíná pamětní deska.
Po roce 1850 byla obec součástí šternberského soudního i politického okresu. V roce 1974 se stala součástí samotného města, ale už v roce 1992 se opět osamostatnila.
K nejvýznamnějším památkám patří kromě budovy velkostatku také zvonice s kaplí sv. Floriána, Boží muka a památník padlých. Přes obec vede regionální cyklostrasa a říčka Sitka zde tvoří v intenzívně zemědělsky využívané krajině biokoridor využívaný polní zvěří i ptactvem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
