Václav Kahuda: Proudy

4. duben 2002

Dříve než se stal spisovatelem, prošel Václav Kahuda (nar. 1965) mnoha dělnickými povoláními, ale od roku 1997 už stihl vydat čtyři prozaické knihy, z toho román Houština dokonce i v dotisku. Kahudova zatím poslední próza Proudy je volným pokračováním obšírné Houštiny.

Nepočítáme-li hororově fantaskní podobenství, jako je například novelistický Příběh o baziliškovi, v oblasti románu je Václav Kahuda autorem poněkud monotematickým: pohybuje se totiž na pokraji onoho literárního útvaru, jemuž se svého času říkalo "předčasná memoárová próza". V Kahudově případě je to tvorba stylizovaná jako autorská zpověď, jako ponor do vypravěčova vědomí, jeho úzkostí, nadějí a hledání. V Houštině předestřel prozaik před čtenáře obraz svého dětství a dospívání, v Proudech prochází tentýž vyprávěcí subjekt ve středních letech posledním desetiletím minulého století. Ve dvanácti kapitolách - nocích - jsme svědky vypravěčova hledání vlastní identity. Krátká, několikařádková, ale i vícestránková předznamenání jednotlivých nocí definují prostor a čas oddílu, a pak už se valí proud vytrvalé sebezpovědi - vše laděno v pochmurných barvách pohybu na hranici a za hranicí normality. Kam nás to Václav Kahuda tak urputně zve? Cituji: ...jsem blouznivec jednoho starobylého náboženství... ta církev má jméno, chodí po ulicích... jmenuje se: Já.

Svět románu Proudy je vypravěčský konstrukt, který osciluje v nekonečné smyčce mezi touhou po lásce a plném životě a strachem ze smrti a zániku. Na tento algoritmus je navěšována řada více či méně apartních scén, hojnost patologicky orientovaného sexu, temných úzkostí a vyšinutostí, stejně jako černě groteskních zážitků a pozorování. Celý mechanismus funguje tak hladce, až se čtenář oprávněně obává, že po uplynutí určité doby na něho bude čekat další z Kahudových sebeanalytických próz, tvořená stejnými mechanismy.

Logo

Co z Kahudových románů, a tedy i Proudů, nesporně činí literaturu, je zvládnutí vyprávěcích technik, literární jazyk a plastičnost. Tady je Kahuda vypravěčským suverénem, jakých není mezi mladou generací českých prozaiků mnoho. A je-li, psychologicky vzato, výpověď Proudů dokladem schizofrenní egomanie, ční z tvorby Václava Kahudy stejně schizofrenní rozpor mezi literární zdatností a apartní nicotností obsahu. Obrovský talent a schopnosti provází stejně obrovský problém: je Kahudovo vypravěčské "já" dostatečně nosným tématem samo o sobě? Nejsem si jist.

autor: tos
Spustit audio