Václav Vokolek: Novoroční znamení

To jsem zdědil po svém otci, který kdysi dávno, tak jako jeho oba bratři, s Dobrým dílem spolupracoval. Nejdojemnější jsou drobounké tisky, ručně vysázené, které Floriánovy děti, Josef a Metoděj, posílali v nepříliš dobrých dobách, kdy již Dobré dílo jejich otce nemohlo vycházet, a sám nakladatel byl vyškrtnut z kulturního povědomí nevděčného národa.

Jednu knížečku nazval Josef Florián Tichem soumraku. Poslal ji před Vánocemi dusného roku 1986. Ve světě se dělo mnohé, ale ve Staré Říši to nic neznamenalo. Josef Florián si jen posteskne: „Čeho se nejvíce nedostává, to z minulosti vstupuje do zvlášť milého osvětlení: pospolitost, pořádek rozmluv, pozornost, tato „převysoká činnost ducha“. 

Václav Vokolek: Svět po slunovratu

V dávném heliocentrickém systému představovalo Slunce střed vesmírného prostoru, tedy nebes.

Nad krásně vyzdobenými knížkami si uvědomuji, že Dobré dílo dávno skončilo a proč všechny snahy o jeho obnovu ztroskotaly. Potrhané svazečky Archů, Kursů a Nova et vetera, jsou jen mlčenlivými artefakty sbírek či chloubou antikvariátů. Jak by se do nich s radostí psalo.

Ale o čem? O kom?

Třeba o muži, který mi každý rok posílá podivuhodnou novoročenku, která se všem ostatním vymyká. Tak jako otec čekal koncem roku zásilku ze Staré Říše, čekám i já na vzkaz od přítele, který si říká Dřevmuž. Vlastně ani nevím, jak se ve skutečnosti jmenuje. Pracuje se dřevem, vytváří sochy a ve dřevě nalézá zásadní vzkazy.

Václav Vokolek: Být pod ochranou

Královské město Písek má dvě významné vertikály. Ta první je na první pohled jasná.

Udělal několik hadích holí, jak jim říká, které jakýmsi zázrakem najde v lese. Jsou to zázračně vytvořené poutnické hole, podobu vytvoří zaškrcení parazity, pulzující linie se svíjejí v neznámých rytmech, hadí hlavu s okem snad vytvořila příroda, ale jistý si tím nejsem. Dřevmuž s přírodou spolupracuje, ví, co dělá on, co ona, ale příliš o tom nemluví.

Dřevo trpělivě studuje, odhaluje skryté, to je podstata jeho práce. Pak s holemi putuje po posvátných místech, zasvěcuje je u léčivých vod a u kapliček v polích. Mnoho jich neudělal a přece jednu mám. Umístil jsem ji na čestném místě – v  rohu prostoru, kde každý den usedám ke stolu. Je to velký dar, tak ho vnímám, a Dřevmuž netuší, že mi ho dal v nejhorší chvíli mého života.

Ranní úvaha Václava Vokolka: Lev v Písku

V  jihočeském městě Písku můžeme potkat lva. Krásně opravený lev vypadá jako živý, i když je, musíme to prozradit, z kamene.

Tentokrát mi poslal fotografii detailu dřeva, objevil ho při vytváření lavičky v Ploskovicích. V bílém kruhu vidíme podivnou postavu/nepostavu stojící vítězně na nejasné struktuře jakési temné chcíplotiny. To je přece, uvědomil jsem si s úžasem, vítězící anděl. Má křídla i zdvižený meč. Tak tohle se zjevilo Dřemuži na lavičce v Ploskovicích. Tuhle zprávu se pokusím šířit dál. Je to zpráva o vítězství.

Aby toho nebylo málo, dodal tentokrát Dřevmuž báseň. Není jasné, jestli ji napsal nebo nalezl mezi letokruhy dřeva. Začíná:

„Srdce mé v duši ukryté, promlouváš tiše a tvůj hlas zní jako tisíce zvonků. 
 Neseš nám zprávu z vyšších míst o pulsování světa…“