Válce by se měli lidé za každou cenu vyhnout. Pošramocené duše se dědí, říká spisovatelka z Bosny Vesna Evans

29. září 2022

Když se v roce 2015 vzedmula vlna nenávisti proti uprchlíkům ze Sýrie, rozhodla se Vesna Evans, že na papír přenese své zkušenosti z doby, kdy s rodiči utíkala před válkou v Jugoslávii. Kniha Sametový domov sice vychází z prožitého, Evans o ní ale mluví jako o fikci. „Víc než vzpomínky mě při psaní zasáhly babiččiny dopisy,“ vzpomněla ve Vizitce na svou příbuznou, která válku prožila v Sarajevu v jedné ze čtvrtí, kde se děla ta největší zvěrstva.

„Nejde jen o to, že utíkáte z války a všechno necháte doma. Jde i o to, že se najednou ocitnete bez zázemí a do toho musíte řešit běžné problémy, jako je puberta vašich potomků nebo potíže s nalezením práce. Zároveň nerozumíte místnímu jazyku, nemáte nikoho, kdo by vám pomohl, a ani si nechcete říkat o pomoc.“

Najednou jsem musela přemýšlet o tom, kdo jsem

Tak ve zkratce popisuje rodačka ze Sarajeva Vesna Evans, rozená Tvrtković, situaci uprchlíků. Vesna ví, o čem mluví. Roku 1993 uprchla s rodiči a bratrem z válkou zmítané země do Prahy.

Čtěte také

Ona sama v Praze zapouštěla kořeny vcelku dobře, jazyk se učila rychle a také kamarády – zejména ty, kteří stejně jako ona odešli z Jugoslávie – si našla rychle. „Dost brzy jsme sami jezdili po Praze a dávali si sraz třeba v metru na Můstku,“ ohlíží se za dobou, kdy jí bylo okolo dvanácti.

Chybělo jí ale širší rodinné zázemí. Zatímco ostatní děti jezdily na návštěvu za babičkou, ona si s tou svou – a stejně tak se sestřenicemi – mohla vyměnit jen smutné dopisy. Nové pro ni bylo i to, že najednou musela přemýšlet o své identitě. „Před tím jsem prostě byla Jugoslávka. Pocházím ze smíšené rodiny, mám chorvatské, muslimské i srbské předky, ale nikdy to pro nás nebylo téma. Najednou jsme to museli řešit, najednou začal ve všem hrát roli nacionalismus.“

Válka podle ní celý region uvalila o mnoho let zpět. Zatímco ekonomická situace se časem vždycky může zlepšit, výrazně horší je to podle ní s lidskou psychikou. „Jizvy si odnáší celé generace a pošramocená duše se dědí. Válka je něco, co je u nás stále znát, a nevím, kdy se to srovná. Je to těžké a smutné. Válce by se lidé měli vyhýbat za každou cenu.“ I díky své zkušenosti válečné uprchlice pomáhá Vesna Evans od patnácti let organizacím, které uprchlíkům podávají ruku. Zkušenosti má z Červeného kříže, Člověka v tísni i Organizace pro pomoc uprchlíkům, a jak ve Vizitce řekla, dodnes vlastně neví, jestli tato práce nepomáhá více jí.

Čtěte také

K psaní to Vesnu Evans táhlo odmala. Začala s deníky, za sebou má novelu i sbírku povídek, nyní pracuje na další. V Praze studovala tvůrčí psaní, a na léta strávená na seminářích Petra Borkovce nebo Petra Šabacha vzpomíná velmi ráda. Díky Daniele Fischerové a Arnoštu Goldflamovi poslala do tisku své první texty, od Martina Šafránka se zase učila scenáristickou práci. Ve Vizitce mluvila také o své lásce k Máchovu Máji anebo o tom, proč v Norsku, kde žila s manželem a dcerou, už šest let nevyšla žádná česká kniha.

Spustit audio

Související