Vánoční pohádka o kostelíku v Hoštejně aneb vzpomínání Mirka Kobzy

24. prosinec 2021

Štědrý den je u nás doma vždycky ve znamení setkávání celé rodiny. Bylo tak tomu vždy, už co si pamatuju. A právě vyprávění o dávných časech bylo to co mě spolu s dárky a bramborovým salátem vždycky nejvíc bavilo. Tak dovolte připomínku mých dětských Vánoc.

Už v dobách, kdy jsem byl malý, u nás často na Vánoce bývala moje babička a děda z máminy strany. Babička byla energická žena, rodačka z Olomouce, sportovkyně tělem i duší, která ještě v sedmdesáti hrávala volejbal. Děda byl jiný. Byl rodák z nedalekého Hoštejna, venkovský učitel, písmák a milovník historie. Na rozdíl od babičky byl, i přesto, že tomu doba nepřála, hluboce věřícím člověkem, přestože o tom vlastně nikdy nemluvil. Často seděl v kuchyni u okna, pomlaskával nad dobrotami, které mu máma servírovala, a vyprávěl příběhy o dávných časech, kdy pásl na úbočí zříceniny hoštejnského hradu kozy. A vyprávěl i o tamním kostelíku sv. Anny, kam celá jejich rodina chodívala na půlnoční mši. V jeho příbězích vždy mrzlo, až praštělo a celé údolí Moravské Sázavy se třpytilo stříbrným nádechem, který jen občas zakryl kouř a gejzír jisker z projíždějícího vlaku směrem na Prahu či na Zábřeh.

Hradní areál, kde sídlil vlastník zdejšího kraje

A tak mám tento kostel navždy spojený se Štědrým dnem. Snad proto, že mi o něm děda vyprávěl, jak kdysi stál blíže k hradu a chodil do něj rytíř Smil z Šternberka, jehož podobiznu lze snad dodnes najít v muzeu. Když umřel, odkázal peníze i zdejšímu kostelu, ve kterém pak našel místo posledního odpočinku.

Ještě v 15. století tady kostel stál, ale pak najednou z listin zcela zmizel. Je to taková malá záhada, říkával děda. Snad kostel vyhořel, snad zanikl za českouherských válek. Když jsem později pátral, skutečně po třicetileté válce se o zdejší farnosti mluví jako o opuštěné a o kostelu není ani zmínka.

Kostel sv. Anny v Hoštejně

Teprve v roce 1771 se začala budovat nová kaple, zasvěcená sv. Anně. Po její dostavbě byla obec ze zábřežské farnosti převedena pod farnost v Hynčině. Stalo se tak v roce 1785 a každou třetí neděli pak docházel prý kněz sloužit mši do hoštejnské kapličky. Chodíval po Kirchstrasse, staré cestě vedoucí z obce přímo k Hoštejnu. V roce 1815 byla kaple přestavena na kostelík. Nebyl velký, ale stačil. To už se sem chodívalo na poutě ke sv. Anně. „A ze Zábřeha vždycky chodívalo velké procesí,“ vzpomínal děda. Starý kostelíček však už nepamatoval. V letech 1867 – 1869 byl postaven současný chrám. Opět žádná katedrála, ale díky poloze vysoko nad obcí opravdová dominanta dědinky.

Přesně v roce, kdy se můj děda narodil, postavil stavitel Ilgner v Hoštejně novou faru. Paradoxem bylo, že ji stavěl lítý evangelík, chechtal se děda potutelně. To už v ní sloužil P. František Holibka. „A on se při té stavbě nachladil a zaprášily se mu plíce. A když dostal chrlení krve, musel odjet do Afriky, aby se vyléčil,“ vyprávěl zase, když měl dobrou náladu. Myslel jsem, že mě trošku lakoval, ale opravdu to tak bylo. Pobýval v Alexandrii v klášteře St. Catharina a později se přestěhoval dokonce do Káhiry. Nakonec se ale do Hoštejna vrátil. Našel jsem o tom všem záznam ve farní kronice, která se zachovala dodnes.

Mimochodem, tam jsem našel i stížnosti na tehdejšího učitele Josefa Skalického. Děda o něm mluvil jako o skvělém kantorovi. Prý agitoval za socialisty a šířil protikatolické a nemravné časopisy. Později se ale uklidnil a farář opět psal, že se chová s poslední dobou slušně i dosti pilně na varhany hrává a o svátcích se zpěváckým sborem dokonce v kostele sám zpíval.

Ještě hodně toho o Vánocích děda vyprávěl. A tak jsem se v Hoštejně sám vždycky cítil dobře. Párkrát jsem zde byl i na mši, pohříchu většinou na pohřbech mých příbuzných. Až jednou, před pár lety tady místní na hradě pořádali živý betlém. Tma byla jako v pytli, jen sníh jiskřil a v údolí občas padaly jiskry od namrzlých trolejí vlaku. A já pochopil, proč na mého dědu to místo tak zapůsobilo. Bylo to jako v pohádce a na ty se jak známo nezapomíná.

autor: kbz
Spustit audio