Vězně vystřídali potápěči a kempaři. Vězeňská kolonie v estonské vesnici Rummu se mění v oblíbený turistický cíl
Je to 11 let, co v estonské vesnici Rummu přestala fungovat vězeňská kolonie. Stát ve státě, kde platila vlastní pravidla, se ale v poslední době mění z šedého, nehostinného místa na zónu odpočinku a sportu. Skupina nadšenců tam vybudovala muzeum, kavárnu, kemp a starají se i o místní pláž. U vězení se totiž nachází zaplavený vápencový lom, ze kterého dodnes trčí těžební stavby.
„Jdeme teď do části, kde vězni přebývali – do obytných bloků. Bylo jich tu deset a pak ještě několik dřevěných domků," vypráví Mariane, která vede projekt oživující areál bývalé věznice v estonském Rummu. Věznice tu vznikla ve 30. letech 20. století. Není to tedy sovětská káznice, jak se o areálu občas mluví.
V jednom bloku bydlelo dvě stě vězňů, na pokojích byli po čtyřech až dvaceti. Protože to byla věznice typu kolonie, vězni se přes den mohli volně pohybovat, dveře bloků byly odemčené. Mohli si nakupovat v obchodě, měli tělocvičnu, kantýnu.
„Byl to takový stát ve státě, platila tu vlastní pravidla. Ani životní podmínky tu nebyly dobré. Věznici nakonec uzavřeli kvůli stáří a stavu budov. Nesplňovala žádné standardy, a už vůbec ne ty bezpečnostní,“ popisuje Mariane.
Ještě před uzavřením vězni prý často posílali žádosti vedení zařízení, aby dostali třeba nový ručník a houbičku na mytí nádobí. Na zbytek se snažili vyzrát vynalézavostí: „Tekla tu studená voda, takže si vězni obstarali rychlovarnou konvici, nastrčili ji pod kohoutek, zapojili, zapnuli, a průtokem si vodu ohřívali,“ ukazuje moje průvodkyně na dochované fotografii.
Cigarety, čaj a žádné karamelky
Vcházíme do prostor jednoho z mála obytných bloků, který se dochoval. Jiné srovnali se zemí kvůli havarijnímu stavu. Pod nohama nám chrastí sklo. Vězení přestalo fungovat v roce 2013 a za tu dobu, než se z něj stalo muzeum, se tudy prohnali vandalové.
Ocitáme se v bývalém místním obchodě – modře vymalovaném prostoru uprostřed přehrazeném pultem a mříží.
„Tady si mohli vězni nakupovat, ale výběr zboží byl omezený,“ přibližuje Mariane. „Nesmělo se prodávat nic, z čeho by se dal vyrobit alkohol, takže třeba žádné karamelky – protože obsahují cukr. A měli tu i vlastní měnu, v kolonii se platilo cigaretami a čajem.“
Hodně silný čaj totiž dokázal působit jako některé drogy.
Přehazovací pošta
Z prodejny přecházíme do tělocvičny, která dnes funguje jako občasný kinosál, a odtud pokračujeme do bloku samotek, kam vězně umísťovali za trest. Budova neměla vytápěcí systém, takže v ní velkou část roku byla zima. I teď je uvnitř chladno, až nám od pusy stoupá pára.
Součástí budovy jsou malé vycházkové dvorečky, na kterých mohli vězni trávit hodinu denně. Málokdy tu ale byli sami, společnosti jim většinou dělali jiní vězni a taky dozorci na ochozu.
Pak přecházíme do budovy se sálem pro návštěvy a Mariane mi zatím vypráví o místním doručování zakázaných zásilek.
„Za tou zdí už je silnice, takže přes ni často příbuzní nebo známí přehazovali balíčky pro vězně. Byly v nich zakázané věci jako třeba mobilní telefony. Někde jsem četla, že tu svého času byl větší výběr mobilních telefonů než v leckterých obchodech,“ usmívá se průvodkyně.
Místnost pro návštěvy nemá jediné okno, jen asi dvě desítky maličkých kabinek v řadě. „Návštěvníci seděli tady, vězni na druhé straně,“ ukazuje Mariane. Mezi návštěvníkem a navštíveným byla skleněná tabule, takže si museli povídat přes sluchátko.
O patro výš jsou ale malé pokojíky s lůžky. Ty prý sloužily pro dlouhodobější povolené návštěvy.
Tajemství modré laguny
Možná ještě větším lákadlem než bývalé vězení je pro návštěvníky malé vesničky Rummu, vzdálené asi hodinu cesty od Tallinu, tyrkysově modrá laguna s pláží, která se zvedá do nezvykle vypadajícího kopce. Tvoří ho odpadní materiál po těžbě vápence. Většinu pracovníků v někdejším lomu tvořili právě vězni.
„V 90. letech tu žádná laguna nebyla. Byl tu normální suchý vápencový a mramorový lom – těžili tu slavný vasalemmský mramor. Ale jedné noci se něco stalo, dodnes nikdo neví co. Možná rypadlem narušili nějaký pramen, možná přestala fungovat čerpadla. Ale prakticky za jediný víkend tu vzniklo jezero, které zatopilo celý lom i s budovami. Nešlo s tím nic dělat,“ popisuje Mariane.
Voda budovy zakonzervovala, a tak v Rummu vzniklo unikátní podvodní muzeum, kam se lze podívat s potápěčským klubem, který tu pořádá ponory. Díky čistotě vody je pod hladinou dobrá viditelnost a budovy jsou prakticky v tom samém stavu jako před třiceti lety. Jen trochu porostlé vodními rostlinami.
Relax se vším všudy
K vodě mě bere průvodkyně Hailey. Míříme nejprve na vyhlídku nad jezerem: „Někteří se k těm budovám potápí, jiní si půjčí paddleboard a proplouvají mezi nimi. Některé budovy totiž končí těsně pod hladinou, takže i plavci nebo paddleboardisté si užijí zajímavé výhledy.“
„Máme tu i několik streetartových děl, asi nejslavnější je od Lexuse. Další dílo je třeba támhle na kafeterii,“ ukazuje Hailey na budovu s terasou na pláži. „Teď ji připravujeme na sezónu, uvnitř bude růžová,“ dodává s tím, že barevná plážová lehátka už vytáhli.
Za pár týdnů, až hladinu nebude pokrývat led, tu budou první otužilci, ale i plážoví a kavárenští povaleči a kempaři. Novinkou v areálu je parkoviště pro obytná auta. Na své si tu časem přijdou i beachvolejbalisté. Správci areálu tu plánují vytvořit několik hřišť na plážový volejbal. Jejich snem je, aby se jednou na břehu tyrkysové laguny a s vězeňskými kulisami v pozadí hrál certifikovaný turnaj
Na své si tu přijdou i milovníci výhledů, stačí vyjít na vápencový kopec. Nahoru vedou dvě trasy – příkrá a ještě příkřejší. Výhled na jezero, ze kterého trčí budovy zatopené v 90. letech, za ten zrychlený tep stojí.
Související
-
Estonský podzemní monument Linnahall je na seznamu chráněných památek, Tallin ale neví, co s ním
Monument Linnahall, dříve Palác kultury a sportu Vladimira Iljiče Lenina, stojí v estonském Tallinu od roku 1980, a už v době svého vzniku vyvolával rozporuplné reakce.
-
Prolezete poklopem? V námořním muzeu v Tallinnu si můžete vyzkoušet, jaké je být námořníkem
V Tallinnu stojí Estonské muzeum námořnictví. Jedna z budov stojí, poněkud příznačně, u místního přístavu.
-
Hotel v centru Tallinnu sloužil jako velké ucho KGB. Dodnes o tom svědčí jeho tajné 23. patro
Neil Armstrong, Elisabeth Taylorová a řada světových státníků. Ti všichni v 70. a 80. letech bydleli v estonském hotelu Viru. Každé jejich slovo poslouchala tajná policie.
