Vlastivědné muzeum vystavuje unikátní herbárium z pozdního baroka. Sloužilo až do 20. století

Kurátorka Veronika Sovková se rozhlíží kolem výstavní místnosti a popisuje jedinečnost lékárenského vybavení z doby pozdního baroka. „Dochovaly se celé ty šuplíky. Když se podíváte, rozměrově je to obrovské, do písmene U. Když se to celé změří, tak to dává, tuším, kolem 15 metrů. Takže opravdu je to velké, celistvě dochované včetně toho stolu, takzvané táry, velké dřevěné bedny,“ ukazuje kurátorka.

Upozorňuje také na jednu záludnost. „Herbárium je to, co ten normální návštěvník vlastně nevidí. Herbárium byla pracovní část pro toho lékárníka, zatímco ta veřejná část, kam lidé chodili, kde si vyzvedávali léky, to byla takzvaná oficína. Herbária vypadala podobně jako tohle, to znamená uspořádání šuplíkové a abecední pro přehlednost. V jiných českých muzeích nic obdobného není,“ vysvětluje Sovková.

Z lékárny do muzea

Olomoucké herbárium má i svůj příběh. „Zdá se nejpravděpodobnější teorie, že si to herbárium nechala vyrobit známá olomoucká lékárenská rodina Schrötterova, která právě od 70. let 18. století v Krajinské lékárně po několik generací provozovala lékárenskou činnost,“ vypráví Veronika Sovková. Vystavené herbárium v lékárně sloužilo až do 20. století.

Protože se od 16. století olomouckým měšťanům ekonomicky dařilo, odrazilo se to prý i na počtu lékáren ve městě. „V Olomouci je mezi 16. a 18. stoletím doloženo pět lékáren, což souviselo s hospodářskou prosperitou města. Olomouci se dařilo, hospodářsky šla nahoru, tím pádem tady vznikaly lékárny, bylo jich tady relativně dost a nejvíce se soustřeďovaly právě kolem toho Horního náměstí a přilehlých ulic,“ říká kurátorka.

Dobové dózy, které používali lékárníci|foto: Blanka Mazalová

Podle ředitele muzea Břetislava Holáska už se návštěvníci ptali, kdy a kde uvidí vzácné herbárium. Dlouho ho totiž měli v rukou restaurátoři a konzervátoři. „Bylo to náročné, restaurovalo se to několik let, pracovalo se na tom postupně. Myslím si, že nákladnější a složitější bylo odstranit to novodobé, laky, přemalby a tak dál, a najít ty původní nápisy a značky. Je to dřevo, takže to mělo samozřejmě nějaký svůj vývoj, oprav restaurátorů. S tím dřevem se pracuje trošku hůř, něž když je to nějaká soška, kterou očistíte, tohle je opravdu náročnější,“ komentuje Holásek.

Stálou expozici kurátorka provoněly i vzorky sušených rostlin z olomouckého Výzkumného ústavu rostlinné výroby.