Všechna sídliště nejsou stejná. Výstava představuje paneláky i to, jak se v nich žilo

30. leden 2018

Pět let trval výzkumný projekt nazvaný Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí, zkráceně Paneláci.

Jeho vyvrcholením je výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze nazvaná Bydliště: Panelové sídliště, která je otevřená ode dneška až do 20. května. Představuje paneláky z umělecko-historického hlediska.

Čtěte takéMaďarský architekt Zsolt Gunther posouvá hranice památkové péče: Je třeba vést dialog mezi současností a minulostíí

„Máme pocit, že největším přínosem našeho projektu je periodizace. Chceme ukázat, že všechna sídliště nejsou stejná,“ říká kurátorka Mariana Kubištová. Mezioborový tým badatelů zkoumal 73 českých sídlišť coby urbanistický, architektonický i historický fenomén. Členění výstavy vychází ze zmíněné periodizace výstavby.

Spořilov – největší pražské zahradní město

Zahradní město Spořilov

Unikátní urbanisticko-architektonický celek – to je pražský Spořilov. Vznikl na přelomu 20. a 30. let minulého století na zelené louce mezi Michlí, Záběhlicemi a Krčským lesem.

Začíná po skončení druhé světové války takzvanou dřevní fází, ve které se takzvaná protosídliště stavěla ještě klasickou zděnou technologií. Příkladem je třeba pražská Solidarita. Na ní pak navázala fáze socialistického realismu. „Pro zajímavost tady máme například udělané kopie reálných sgrafit, které jsou na pardubickém sídlišti Dukla. Za zajímavé také považuji například fotografie Josefa Sudka, který fotografoval sídliště Podžatecká v Mostě,“ říká Mariana Kubištová. Naplno se panelová výstavba rozjela v druhé polovině 50. let ve fázi, kterou badatelé nazvali pionýrskou.

Z expozice Bydliště: Panelové sídliště

Uvolněnější politické poměry se v 60. letech promítly i do výstavby – v takzvané krásné fázi tak vznikly architektonicky, urbanisticky i z hlediska využití veřejného prostoru nejzdařilejší projekty. Architekti měli zkrátka volnější ruku.

Čtěte takéPraha na prahu moderny. Paseka vydala unikátního pražského průvodce

Architektura byla ve vleku požadavků na kvantitu a nízkou cenu. Bytů bylo málo a byly potřeba rychle. Znakem této fáze byly také asanace. Výstavba především v 80. letech pak vycházela z kritiky nelidského prostředí obřích obytných souborů předcházející etapy. A touto poslední fází nazvanou fáze pozdních krásných a postmodernistických sídlišť, výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu končí.

Patří paneláky do dějin architektury nebo jde hlavně o produkt stavební technologie? I takovou otázku otvírá výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze nazvaná Bydliště: panelové sídliště.

Po skončení druhé světové války se Československo potýkalo s nedostatkem bytů, stavebního materiálu i pracovních sil. Tuto fázi badatelé označili za fázi dřevní. „Vznikl dvouletý hospodářský plán, který počítal s obnovou stavebnictví a výstavbou nových sídlišť, a to hlavně tam, kde se obnovoval průmysl, v místech, kde se stavěly fabriky,“ popisuje historička architektury Eva Novotná. Technologicky šlo o tradičně zděné domy, nově ale s typizovanými dveřními a okenními rámy. Na dřevní pak navázala fáze socialistického realismu, ve které směřování architektury ovlivňoval stát. „Je to dáno tím, že se znárodnil veškerý stavební průmysl. Směřování architektury bylo podřízeno nové ideologii,“ říká Eva Novotná.

Z expozice Bydliště: Panelové sídliště

Odklon od prvků socialistického realismu nastává po roce 1956 a přelomové kritice Stalinovy politiky Nikitou Chruščovem. A tady začíná takzvaná pionýrská fáze - doba hledání nového typu paneláku.

Nad Letnou se tyčí skoro padesát let: Šest tisíc elementů Zdeňka Sýkory

Letenské komíny

Největším dílem Zdeňka Sýkory z období struktur 60. let je černobílá mozaika, která zdobí čtyři odvětrávací komíny Letenského tunelu.

Zájem o industrializovanou výstavbu se v Československu projevoval už od 20. let, zprůmyslnění stavebnictví podporoval třeba i Tomáš Baťa. První celopanelový dům byl postaven v roce 1954 ve Zlíně a navrhli ho architekti Hynek Adamec a Bohumír Kula. První typ paneláku nesl název G 40 (podle názvu města Gottwaldov), bylo v něm totiž 40 bytů.

Uvolněná atmosféra 60. let poskytovala i architektům větší volnost. V takzvaně krásné fázi už nešlo jen o byty, začalo se mluvit také o okolním prostředí nebo životní úrovni. „Byl tu první zájem o vzrostlé stromy apod. Do sídlišť se dávala i různá umělecká díla. Zájem o kvalitu veřejného prostoru byl enormní,“ říká Eva Novotná.

Z expozice Bydliště: Panelové sídliště

V 70. a 80. letech můžeme vysledovat fáze dvě - technokratickou a pak fázi pozdních krásných a postmoderních sídlišť. V normalizačních 70. letech, během kterých Československo zažilo výrazný vzestup porodnosti, extrémně chyběly byty. Znovu tak převážila kvantita nad kvalitou.

V 80. letech se pak projevila nová kritická generace architektů, která otevřela téma sídliště versus město. Začala vzdorovat technokratickému diktátu a volala po návratu k tradičním prvkům města.

Třetí díl o Panelových sídlištích se věnuje demografickým charakteristikám obyvatelstva sídlišť.

Čtěte takéArchitektka Farshid Moussavi: Nesmíme přestat lidi inspirovat

Paneláky. Nejtypičtější a nejrozšířenější forma hromadné bytové výstavby 50. až 80. let, ve kterých dodnes žijí skoro tři miliony lidí. Jak se jim v nich žilo a jaké měli vztahy se sousedy, i to bylo předmětem výzkumu nazvaného Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí. „Život na starších sídlištích byl dost ovlivněn dispozicí. Dispozice byly stísněnější, protože největší rozpětí panelu bylo 3,60 m. Byly tam tedy subtilní místosti,“ popisuje Martin Veselý, urbánní antropolog, jehož výzkum čerpal z rozhovorů se dvěma generacemi obyvatel panelových sídlišť.

Střípky z dějin pražského urbanismu: Richard Biegel provází kontroverzními čtvrtěmi

Pohled na Bubenskou ulici

Na zajímavá místa v Praze přivedl redaktorku Veroniku Štefanovu historik umění a architektury Richard Biegel z Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Jednu tvořili lidé, kteří se coby mladí do paneláků nastěhovali, aby v nich založili rodinu, druhou pak ti, co se v nich narodili a vyrostli. A co z komparace dvou odlišných generací obyvatel sídlišť vzešlo? „U první generace je zajímavý počátek, kdy se lidé museli se sídlištěm sžít, přišli do nového, často rozestavěného prostředí. Neznali sousedy, museli navázat sociální vztahy. Za dva tři roky se tam už cítili jako doma. Mladá generace tohle neřešila. Děti řešily svoje nejbližší okolí, rodinu, přátele. Měly tam vrstevníky. Jejich vzpomínky na dětství na sídlišti bývají radostné,“ popisuje Martin Veselý.

autoři: Alena Rokosová , Hok
Spustit audio