Vzít kosu, posekat trávu, předat tradici další generaci. Do Hanáckého muzea v přírodě mě dovedla touha po změně, říká filozof Petr Vodešil
Vystudoval filozofii a politologii, má zkušenosti se studiem v Oxfordu a až do dorosteneckých let byl výborným skifařem. Dnes vede Petr Vodešil Hanácké muzeum v přírodě, ve kterém by lidem rád zprostředkoval praktický vhled do života předků. I o průniku kritického myšlení a manažerské práce ve skanzenu mluvil ve Vizitce s Alešem Spurným.
Když se těsně po událostech roku 1989 – pod vlivem revolučního vystoupení filozofa Karla Flosse – zapsal ke studiu filozofie a politologie na olomoucké Univerzitě Palackého, vnímal spánek jako tu nejzbytečnější věc na světě. Od sedmi hodin ráno chodil k Flossovi na kurzy novořečtiny a se spolužáky, profesory všech názorových spekter i náročnými hostujícími učiteli ze Spojených států trávil veškerý čas na fakultě.
Zájem o texty všeho druhu, ale také o jazzovou hudbu zdědil Vodešil po rodičích, kteří hodně a rádi četli a doma často pouštěli gramofonové desky. Devadesátá léta na olomoucké filozofické fakultě jej utvrdila ve správné volbě, a ze svého tehdejšího zájmu, tedy studia myšlení britského politika a filozofa Edmunda Burkeho (1729 – 1797), který bývá považován za otce moderního konzervativizmu, čerpá i dnes, kdy působí jako vedoucí Hanáckého muzea v přírodě – souboru staveb lidové architektury v obci Příkazy.
„V našem muzeu se například jako hlavní účinkující představují občané, kteří sami zažili dobu, kde se obilí sklízelo ručně. Domluvili jsme se, že budou na našich programech ukazovat, jak sklizeň probíhala, a zmíní svoje zkušenosti a zážitky. Tímto způsobem se bude přirozenou cestou, generace za generací, předávat tradice. Je to přesně to, o čem Burke píše: jde o to, aby se společnost vyvíjela spojitě, pomalu a metodou pokus – omyl rozumně fungovala.“
Co přiválo muže, jenž má za sebou prestižní stáže na univerzitě v Oxfordu, rád by žil v New Yorku či Londýně a několik let vyučoval na své alma mater, do vedení malého hanáckého skanzenu? Touha po změně oboru i lidí, s nimiž do té doby spolupracoval. „Atmosféra na univerzitě se změnila a z filozofie, kterou jsem vždycky vnímal jako inspiraci k přemýšlení, se najednou stala středoškolská látka,“ nastiňuje. V té době se přes svého dobrého kamaráda, místního kastelána, nachomýtl k diskusím o budoucnosti dnešního Hanáckého muzea v přírodě. Nabídku na vedoucí post nakonec od Jindřicha Ondruše, generálního ředitele Národního muzea v přírodě, pod kterou to hanácké spadá, přijal.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
